Xtreme triatlon Brušperk, Terka

 Xtreme runto triatlon Brušperk 0,8/28/4 km

Mám za sebou první triatlon v životě 🤟🏻😊🤟🏻. Nijak jsem se systematicky nepřipravovala, běhám často, občas nějaké to kolo a jednou týdně na bazén. Tam jsem se sice začala učit kraula, ale pořád rychleji plavu prsa 🤣😏

Plavání jsem se bála nejvíc a nakonec to byla nejlepší disciplína. Rozuměj, nejsem žádný otužilec a občasná studená sprcha se snad nedá ani počítat. Nakonec byla voda “teplá”. Bylo to mé první venkovní plavání s brejličkama a mezi takovou masou lidí. Dopředu jsem se necpala, ale nějakým způsobem jsem pár kraulařů předplavala. Vzdálenost od břehu ke břehu a zpět vypadala děsivě! Ale věděla jsem z bazénu, že 1500m uplavu jak nic, tak musím dát i 800 v žlutohnědé kalné vodě. Nakonec jsem se vypotácela z vody za 18:11. Pak přišlo na řadu depo, navléct se do cyklo úboru (jako jediná jsem plavala v bikinách 😜😊), přilba, číslo, vymotat se z depa a jet.

Na kolo jsem si fakt věřila, protože mám naježděno a běžně to po silnici valím hlava nehlava. Jenže trať byla plná kamení, kořenů, zkrátka trail a co jsem si vybojovala do kopce, to jsem si ve sjezdech bržděním ztratila. Předjížděli mě o dost starší závodníci a já se dost styděla, že to nedokážu z kopce pustit a jedu krokem. Nakonec 28 km/1:24.

Po strastiplném kole, kde jsem se snažila nějak vycucnout gel (na tom trailu to samým klepáním nešlo 😁a doteď si říkám, jakým způsobem ta závodnice snědla těch 5 gelů co měla přilepené na tyčce) jsem doběhla do depa a šla na běh. Zde jsem měla 4. nejrychlejší čas ze všech závodníků 🤣prostě zaparkuješ kolo, odhodíš přilbu a rozmotáváš nohy.

Ty bylo těžké rozmotat, protože první 2 km jsou notně do kopce a po kole má člověk pocit, že “běží” krokem a mnoho závodníků krokem šlo, čímž mi dali ochutnat slastný pocit předbíhání. Běh po kole je známá triatlonová tortura a přiznám se, že jsem to párkrát tréninkově zkusila, tak jsem věděla, že bolest po cca. kiláku přejde. Tady ovšem nepřešla, do toho se mi v žaludku převalovala vypitá voda z Brušperské přehrady, ale zároveň jsem měla žízeň a jako třešnička na dortu s objevilo píchání v boku ♥️. Nakonec běh za 22:10/4 km. Celkový čas v cíli byl 2:11 a já byla trochu zklamaná, protože jsem si myslela, že to pod 2 hodiny dám.

Na druhou stranu jsem byla 6. v kategorii a na první triatlon se mi vše vydařilo. Hlavně když jsem viděla chudáky, jak vedli kolo s defektem a závod nemohli dokončit!

Pak ještě cesta zpět, pohodových 17 km na vyjetí, což mi včera s cestou tam a závodem cinklo krásných 60km na kole.

pár vzpomínek na rok 2015 a 1991?

Lukáš alias fakír v cíli Kysuckého maratonu

Jarní Kubánkov

F.Holec: "Maraton v Šumperku 1991.
Ani čas 2:40:16 nestačil na vítězství v kategorii veteránů."

na čele Franta Sukeník,
za ním Pepa Nejezchleba
a pak náš Franta Holec!

50 kilometrů peklem

Služební cesta mi opět dala příležitost vyzkoušet něco zajímavého, a tak jsem se na tuto neděli 20. září přihlásil na závod Coastal 50K. V okolí San Franciska působí několik běžeckých klubů, a tento závod pořádal jeden z nich. Když jsem se na závod registroval, tak mi hrálo do karet, že zatím vždycky měli v září v termínu konání závodu severně od SF mlhu, zimu, před dvěma lety dokonce pršelo. Očekával jsem tedy spíše větrnější a chladnější počasí. Krutě jsem se zmýlil.

Stinson beach - start

Coastal 50K měl start severně od SF, na pláži Stinson Beach a cíl jižně, na Rodeo Beach. Protože trasa vedla z bodu A do bodu B, bylo nutné brzy ráno přijet do cíle, ze kterého nás pak na start zavezly žluté školní autobusy. Už v 6 hodin ráno bylo velmi příjemné počasí, teplota je pocitově kolem 20°C. Znalci místních poměrů jsou zaskočeni, předpověď na den počítala s třicítkami. Kdo mohl, radši přibral vodu navíc. Klikatá cesta proběhla v pořádku, vyzvednout startovní číslo a za chvilku už hlavní organizátor svolává běžce na start. Je nás odhadem kolem osmdesátky, někteří ale běží kratší, maratonskou trať. Přesně v 8 hodin je odstartováno.

Hned v úvodu nás čeká výživné pětikilometrové stoupání s převýšením okolo 600 metrů. Stoupáme krásným single trackem v korytě potoka. Často jdeme po schodech, v jednom místě dokoce po žebříku. Míjíme velké kameny i popadané velikány, trasa se po dosažení vrcholu stoupání stáčí dolů k Muir Woods a za chvilku již poznávám sekvoje. Běží se mi celkem dobře, ale protože cítím, že se zvyšuje teplota, tak raději zpomaluji.

Profil se zvlní, za 1:10h jsem na první občerstvovačce na 8km. Z ní pak mířím dalších 500m klesáním dolů na pláž Muir Beach (17,5 km). Slunce už je nahoře a docela peče. Nikde není žádný pořádný stín, jen občas pár stromů. Výhledy jsou nádherné, ale necítím se dvakrát dobře. Mám pocit, že mi chybí energie. Hurá tedy na občerstvovačku. Pod přístřeškem na pláži doplňuji hlavně tekutiny a chvilku odpočívám. Dalších 8 kilometrů mě čekají dva kopce, stoupání dalších 500 metrů. Bez jediného stromu či keře. Teploměr akatuje třicítku. Odskočím si u keříčku. Bujón před obědem? A to piju opravdu dost. Na zádech 2l, vepředu 300ml. Kopce jdu, dolů se snažím sbíhat, ale moc to nejde. Občas se na chvilku zastavím – udělám fotku a zase jdu dále. Lépe to ubíhá.

Místa, po kterých vede trasa, jsou krásná. Žádná široká cesta, pouze chodníček. Míjíme pirátskou zátoku a po kojotím hřebeni se blížíme ke třetí občerstvovačce. Vařím. Ostatní závodníci také. Konečně přicházíme dolů do Tenesse Valley (26 km). Zůstavám zde 12 minut – nejdéle. Mají led! Beru do hydravaku a taky pár kostek pod čepici. Tam vydrží asi 15 minut, za dalších 20 minut už je čepice suchá. Opět stoupáme. Cesta vede zpočátku lesem, ale stromy jsou daleko. Za chvilku už jsem zase na otevřeném prostranství. Všude jen kamení a nízké keříky. Na focení super, ale to je asi tak všechno.

300 metrů níže ve vedlejším údolů vidím u občerstvovačky holku, která je dost mimo. Prý byla na chvíli i v bezvědomí. Všichni jsou si vědomi extrémního horka a tak doplňují vodu a chladí se co, se dá. Hodně lidí zde závod končí (v době, když jsem byl v cíli to bylo více než dvacet). Vydávám se do předposledního čtyřkilometrového kopce. Je to smrťák. Všichni se tu vlečou, co noha nohu mine. Teplota je na 34°C, pocitově ještě více. Už jsem dávno smířený s tím, že většinu závodu jdu. Na hřebeni se mi otevírá fantastický výhled na celou zátoku. Vše je tu jak na dlani. Alcatraz, San Francisco a dole pode mnou Golden Gate. A úplně dole pod ním, u jeho paty občerstvovací stanice (41 km). Když si představíte, co vás ještě čeká, je to hořkosladký pohled.

Občerstvení pod mostem je super, dokonce tady fouká mírný větřík od vody. Ale teď už zase zpátky nahoru na kopec a ještě výše než předtím. Čeká mě poslední pořádné stoupání. Na jeho vrcholu dobíhám (ano, dokonce jsem zase trochu běžel) skupinku 3 lidí a dáváme se do řeči. Američanka, Mexičan, Francouz a já. Jdeme a popobíháme. Docela to utíká. Vzájemně na sebe trochu čekáme, ale 2 km před cílem se to trhá. Rozbíhám  finiš, aby to bylo se ctí a o slovo se přihlásí brutální vlk, kterého jsem si předtím nevšiml. Zatínám zuby. Ještě pár stovek metrů kličkování mezi auty u pláže a jsem v cíli. Nic moc čas, ale všichni tady mají respekt z každého, kdo dokončil. Čas 7:57 mi zajišťuje 30. flek celkově, 11. ve věkové kategorii. Vítěz to dal za 4:14. Borec.

Osvěžuju se a debatujeme s doběhnuvšími. Všichni říkají, že letos to byl extrém. Teď už jen zchladit nohy v Pacifiku. Jakmile sundám pravou botu, dostávám šílenou křeč do lýtka. Asi se mu to moc nelíbilo. Já mám dost smíšené pocity. Jsem moc rád, že jsem dokončil a viděl mnoho opravdu krásného. Trasa má docela brutální parametry, prvních 10 kilometrů je hlavně do kopce a s nádhernými stromy, druhou půlku bych přirovnal ke Slezskému maratonu – ale bez stromů. Jsem rád, že jsem to zvládl. Na druhou stranu mě mrzí, že jsem neměl energii a hlavně, že mě tak moc dostalo to horko. Ale určitě převládá spokojenost. Kdo z vás to má? :)

Tož jak jsem běžel a neběžel s “černými“ běžci

(aneb olomoucká půlmaratonská „poezie“)

Jestli mám na některý závod hezké vzpomínky, tak je to Olomoucký půlmaraton z let 2011 a 2013. Byl to takový velký běžecký svátek s velkou a hřejivou atmosférou Moraváků povzbuzujících okolo tratě.

Jak čas běží, tak rychlosti ubývá, váhy přibývá a časová perspektiva, že tu poloviční vzdálenost tratě, kterou kdysi nějaký řecký voják uběhl mezi Marathónem a Athénami, po padesátce ještě zvládnu, se krátí. Je to dost „drsné konstatování“, ale je to tak.

Možná o to více jsem se po loňské absenci chtěl do Olomouce letos vrátit.

V tradičním termínu okolo letního slunovratu - tentokrát 20. června, přesně v 19:00, jsem tedy nakonec stál v jednom z posledních startovních sektorů, označeném jako „G“, a viděl na velkoplošné obrazovce, jak skupina „černých“ běžců z první linie vyráží vpřed. Předpokládám, že s vizi zdolat trať 21 097 m v čase pod jednu hodinu. Sektor „G“ se zatím přitom téměř nehýbal nebo se posouval pouze mírnou chůzi a tak jsem mohl po startovním výstřelu ještě dvě a půl minuty v klidu poslouchat tóny Smetanovy „Vltavy“, skladby, která start velkých závodu seriálu Run Czech obvykle doprovází.

Po protnutí startovní čáry se však situace poměrně rychle změnila. Zatímco „černí“ běžci bojovali o svůj elitní čas, pro šedivějícího rekreačního běžce přihlášeného na tuto běžeckou atrakci za frýdecko-místecký klub Pepa Team, začal pokus o doběhnutí v čase o hodinu delším. Z hlediska délky života ta hodina rozdílu pro amatéra z Frýdku-Místku v porovnání s borci z náhorních plošin vzdálené Afriky moc neznamená. Pro „černé“ běžce však asi ano, přinejmenším finančně. Tož každý jsme asi nějaký jiný.

Reálný začátek závodů po proběhnutí startovní čáry (a nejen ten) naštěstí probíhal a ubíhal v milém prostředí jiných podobně rychle běžících souputníků, ke kterým naštěstí nepatřili jenom zástupci mužských kategorií.  A tak jsem se, motivován krásami historické Olomouce, fandícími diváky téměř po celé trati i okolo jsoucí běžící kráse „samotné přírody“, pomalu posouval k cíli. Musím přiznat, že to občas narušovaly jakési občerstvovací stanice a občasný pohled na hodinky, zdali ten boj o dvouhodinový limit je ještě reálný. V tom se musím přiznat, že jsem pořád ještě nedozrál a jako takový -  tak trochu blbec – jsem se těmi hodinkami někdy nechával „rozhodit“. Nicméně občasné vzájemné předbíhání se s jedním objektem nesoucími číslo začínající písmenem „F“, bylo docela milým pokračováním krásných tónu Smetanovy skladby prožitých na startu závodu. Dokonce ta symfonie trvala od pátého až po skoro dvacátý kilometr, kdy jsem nejprve utekl já a pak mi naopak před cílem uteklo ono tajemné „F“.

Po pár posledních metrech na pseudoslavnostním povrchu modrého koberce (pod ním totiž byly hrbolaté dlažební kostky) mě jedna dobrovolnice dala na krk stylizovanou kovovou „placku“ a jako ostatní jsem se mohl cítit jako „vítěz“.  Rozhlédl jsem se kolem. Neznámy objekt s písmenem F zmizel neznámo kam a žádný z „černých“ běžců na mne tu pouhou hodinku nepočkal, aby mi mohl ve vzájemném souboji podat ruku. A tak jsem se nikým a ničím nerušen mohl zbavit kulturních a jiných zážitků, vžit se do role sportovce a dík tomu, že cílový čas pár minut pod dvě hodiny byl, jsem si tento sportovní rozměr uplynulých dvou hodin mohl „vítězně“ užít.

Co z načatého večera zbylo dál? No přesně to, co po koncích závodů vždycky zbývá. Nafasovat si v „depu“ věci a jít na jídlo. Dvousetmetrová fronta na kus kuřecího stehýnka, za kterou těžko organizátory vinit (tak to u závodu kde startovalo 5,5 tis. závodníků, prostě být asi musí) mi ale jaksi nezapadla do poezie minulých prožitých hodin, obzvláště po tolik „hezkém“ běhu.

Hodinku do plánovaného odjezdu domů jsem se tedy rozhodl využít raději k posezení v hospůdce „U Drápala“ - nad dvěma dobrými Plzněmi ozvláštněných trochou poklábosení v němčině se dvěma Švédy o krásách českých děvčat a o smyslu běhu tohoto světa, včetně smyslu běhání v něm samotném…

Tož pokud to zdraví dovolí, tak na Olomouckém půlmaratonu třeba zas někdy příště…

Mira Lysek, Pepa Team Frýdek-Místek

PS:

Ach bože…  Málem jsem zapomenul sdělit kdo a v jakém čase zvítězil. Ale dík tomu, že na mne v cíli ten vítěz nepočkal a nepodal mi ruku, jsem si ho ani nezapamatoval. Asi to byl běžec „černé“ pleti s těžko zapamatovatelným jménem. To moje trestuhodné opomenutí ale přece nevadí.  Na nějakém webu, dokonce možná i v samotném nadpise zprávy, se to přes službu Google dá určitě jednoduše vyhledat… 

5tka na dráze

Nejprve to vypadalo na vodní pólo, ale nakonec se počasí umoudřilo a my jsme mohli v příjemném ovzduší odkroužit 12,5 kola na stadionu Slezanu. Bednu uhájila Lída a Rosťa Trávničkovi, v tombole se pak zadařilo i Lidce Šokálové, odnesla si šampaňské. O víkendu se potkáme buď ve Štramberku, nebo na Lysé? Kdo kam cválá? Přiznejte se :-)

3. v kt	Trávníček Rostislav	17:55.1
8. v kt	Husánik Robert	19:19.2
5. v kt	Vernarský Jaroslav	20:06.3
2. v kt	Trávníčková Ludmila	22:32.8
5. v kt	Šokalová Ludmila	24:36.5

Kluci, to je pomalé! Přidáme

PIM 2015 s účastí Pepa Teamu!

Nestíhám aktualizovat všechny závody, které naši členové obrazí, ale tato maratonská prvotina v podání Jirky Dintera stojí určitě za zmínku. Nejprve se rozehřál na Bolatické 20tce ( 1:25:55 / 5.v kt.) a pak už Jirka vycestoval do Prahy stověžaté, kde se potkal s davem běžeckých nadšenců a rozcválal se vstříc 42195m dlouhé trase. Zdolal ji za 3:36:14. Gratulace Jirko a rychlou regeneraci přejeme tobě i Lukášovi po závodě Vltava Run. 

Dovětek k "orienťáku" ve Vratimově

převzato z Fejsbůůku ( do komentáře pod původní článek se to nevlezlo..) 

Libor Mikloš a jeho óda na "spolupráci" s naším týmem :-)

dnes mám času..

O tom, jak jsem nebyl nejrychlejší, ale přesto první. 

(Původní nadpis byl: Chodí štěstí dokola, sem tam sedne na ..Nomáda)

Když člověk něco dostane a nepoděkuje, je to trapné. Když pro člověka někdo jiný něco obětuje a přesto mu není poděkováno, je to průšvih, ostuda. A když si někdo ani nevšimne, že se celá skupina pro něj obětovala, aby mu udělala radost, to nevím, co k tomu říct. A to se stalo mně, v úterý 21.4.2015 ve Vratimově, při běžeckých závodech. 

Do Vratimova jsem jel zcela bez ambicí, kategorie pro mě je vypsaná 50-59 let a to by musela být neuvěřitelná shoda okolností a hlavně neúčastí, abych udělal „výsledek“. Kromě toho jsem kvůli závodu vůbec nepřerušoval tréning (kdo chcete: neladil jsem). Minulý týden jsem ve středu běžel na dráze totiž Trojku v hrůzném čase 12:21. Pokud to tedy není indikátor nějaké těžké choroby, o které zatím nevím, je to minimálně známka totální ztráty běžecké formy a je mi tudíž třeba trénovat a nikoliv se někde předvádět. Takže jsem jel do Vratimova to z úmyslem vyloženě odfláknout a jen pro body do běžeckého poháru ( jak někdy říkám: do Okresního přeboru). Tam dostávám body za účast, a za to, že jsem spadl do kategorie 55 až smrt. Vše ale bylo nakonec jinak.

K věci. Mám rád lidi z Pepa teamu. Beskydští Nomádi totiž mají jako prioritu dobré vztahy s ostatními běžci, s přírodou a až pak výsledky. Netušil jsem ale vůbec, jak hezký vztah mají běžci z Pepa teamu ke mně!!!! Nevím jak dlouho se již zaobírali myšlenkou: „Uděláme tomu dědkovi z Raškovic radost. Vždyť on se tak snaží, má ten sport tak rád, jezdí občas i na závody…“. V úterý se jim naskytla ideální příležitost. Běžci se navzájem samozřejmě většinou znají, dá se před závodem odhadnout, jaká je naděje na bednu. A tady se rýsovala šance i pro mne. Na startu sice byl Roman Slowioczek (pro mne nepřekonatelný soupeř jiné kategorie), ale jinak se dalo počítat: Roman + jeden nějaký borec, o kterém třeba nevím, a o třetí flek bych mohl zabojovat s Láďou Březinou a Pepou Nejezchlebou. (Jestli špatně skloňuji tak Pepo promiň!!). 

Pepa team to taky tak viděl, jenže měl se mnou ještě vyšší cíle. Zařídíme nějak Romanovi DNF a cesta k prvnímu místu je pro mne volná. Že to je nesportovní? Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými skutky, proč by cesta do ráje nemohla být lemována špatnými?! Hned po startu se několik mladších běžců Pepa teamu drželo poblíž Romana tak, aby po kilometru utvořili již homogenní skupinu, která strojově stabilním tempem ukrajovala kilometry závodu. Roman nic netušil, je zvyklý stačit o mnoho mladším, velmi dobrým běžcům. Tušil, že je na čele kategorie s dostatečným náskokem a proč před vrcholem sezony, Maratonem v Praze, nějak hrotit tempo. Raději pošetří síly a promyslí některé záležitosti, které jej teď trápí. Zejména myslí na tři věci: Začít superkompenzační dietu 6 nebo 7 dní před Prahou? Zařadit do diety i 500g husy + 400g zelí bez knedlíku, nebo místo zelí dát 25ks velkých vřeten (těstoviny)? Běžet v Praze hned zkraje 3:50/km, nebo 4:10 a zrychlit až trochu později? 

No jo, kdo nemá osobního lékaře a trenéra, nemá to jednoduché. V této pohodové atmosféře, kdy Roman je v myšlenkách úplně jinde a v podstatě hledí jen na záda běžce před sebou, provede Pepa team svůj plán. Muž na čele odbočí ve Vratimově ze zástavby do lesa o uličku dříve!! Po 200 metrech začíná být i Romanovi divné: V Dubnu takhle vysoká stará tráva? Zbytky sněhu po zimě? Tento závod se vždy běžel v silničkách, ne? „Musíme se vrátit!“ Pepa teamu je jasné, že kdyby se vrátili 200m zpět, asi bych v tuto chvíli zrovna tímto místem probíhal a souboj s Romanem bych na zbytku trasy jasně prohrál. „Ne, ne, už to doběhneme a nahlásíme rozhodčím o kolik jsme si zkrátili trasu, oni nám to pak přičtou k času“ Taková blbost!! To by nikdo od stolu nevymyslel! Jenže běžec na určité tepové frekvenci je po 20 minutách běhu v transu a nemyslí moc racionálně. Tak jo, všichni ve zbloudilé skupině souhlasí !!!

Doběhnou do cíle a hned iniciativně hlásí: „My jsme si zkrátili trasu, ale to nevadí!! My si to jdeme změřit a přičtete nám to k času“!! Co šli proboha změřit? Trasu? Pokud by někdo dokázal přičíst metry k sekundám, jistě by dostal Nobelovu cenu a zaměstnala by ho NASA.

Hlavní organizátor, rozhodčí Zdeněk Fejgl a jeho pomocníci v cíli jsou v šoku. No bodejť! To by porazilo i Zvolánka s Kalábem, nebo Uhra, natož obětavé, nezištné, amatérské pořadatele. Toto je úplně odrovnalo a do konce závodu už nebyli schopni evidovat správně probíhající závodníky. Nevadí, pomůžeme si fotografiemi – nepomohli si. Ještě, že tam byl i jeden z nejzkušenějších organizátorů na světě, Josef Nejezchleba a s výsledky nakonec pomohl, protože většinu dorostenek a žen osobně zná…..

Pepa team viděl, že v cíli panuje menší chaos kvůli tomuto precedensu a že mé první místo je ohroženo. Kluci tedy raději počkali až proběhnu cílem a zařvali na pořadatele: Mikloš, číslo 52, vítěz kategorie C!!! A kategorie C byla pak jediná, kde nebyly při vyhlašování zmatky!! No s jedním detailem. Zakřičeli jen mé příjmení. Zdeněk Fejgl tedy při vyhlašování nevěděl mé jméno a uvedl : Mistr Mikloš. No nevím, jestli jsem v něčem také tak dobrý jako Mistr, ale ačkoliv jsem již dědečkem, tak starý jako Karel Gott ještě nejsem!!!

Teď vzkaz pro členy Pepa teamu, pokud to budou číst:

Pozdě, ale je to lepší než vůbec: Děkuji Pepa teamu. Nemám slov. Mé včerejší 1.místo bude na věky uloženo někde na zálohovacích serverech a půjde kdykoliv vyguglit mými potenciálními potomky v dalších stoletích. Rovněž jste připravili Romana o 300Kč, které já naopak velmi potřeboval. Splatil jsem všechny dluhy v Ondráši a ještě mi zbylo 37,50Kč. Tyto jsem nepropil, ale dnes vsadím na Litvínov – celkový vítěz ligy (cítím to v kostech, běžci ze Slezska prominou) a na postup Realu Madrid (věřím)

Já taky dovedu být vděčný, takže na Slezanské Pětce koupím všem zainteresovaným po jednom 10st pivu v plechovce v bufáči pod tribunou. Oni byli totiž také s Romanem klasifikováni jako DNF a obětovali pro mne zcela své ambice jak v samotném závodě, tak v aktuálním pořadí Běžeckého poháru okresu FM. 

Těm z Pepa teamu, kteří ihned po startu zbaběle utekli na špici závodu, nekoupím nic !!!

Roman si to včera nezasloužil. Je to fajny, rovny chlop z pod Gorolie a sám by něco takového nikdy nikomu neudělal!! Možná ani Vladkovi Matynkovi by to neprovedl. Takže jednou a dost!! Ještě jednou díky a stačilo, příště bez bloudění.

Celá věc může mít totiž dohru. Uvědomili jste si, že Roman je členem renomovaného běžeckého klubu MK Seitl Ostrava, a že zde asi pravidelně platí členské příspěvky v nemalé výši?

A tento klub je známý nejen tím, že pořádal a podílí se na pořádání spousty a spousty závodů na Ostravsku. Také nezištně vychovává mladé talenty pro všechny ostatní běžecké kluby v okolí, kam pak od Seitlovců přecházejí. Ale hlavně: Mají legislativu v malíčku!! Kdo sleduje poslední události kolem Ostravského maratonu, valné hromady aj. tak ví své. Důležité je tedy číst mezi řádky, jelikož Bezva Rejža mlčí jako hrob. Pokud by se MKSeitl rozhodli, že tuto epizodu z Vratimova svěří svým právníkům, tak nevím. Běžecké kluby Beskydští Nomádi (profitovali z včerejšího incidentu) a Pepa team (byli aktéry a vymysleli to) se v posledním roce velmi výrazně prosazovaly na poli Sky maratonů, Lysacupu a FM běžeckého poháru – i na dalších závodech. Pouhý finanční postih, který by jistě MKSeitl lehce vysoudil, by byl pro oba kluby likvidační a znamenalo by to jediné: ukončení činnosti obou neformálních sdružení a konec pro mnohé běžce, kteří mají před sebou jistě mnoho úspěchů. A protože tyto dobrovolná, neformální uskupení nejsou nikde oficiálně registrovaná, vznikl by obrovský problém s jejich likvidací!! A co si vezmete na něčem, co vlastně oficiálně neexistuje?

Navrhuji tedy: Všichni, kteří jsme u zmíněného incidentu byli, sejděme se co nejdřív a vymyslíme nějakou omluvu. Tady končí legrace a je třeba začít brát ten náš sport konečně vážně!!

Doufám, že se tímto příspěvkem nějak nedotknu pořadatelů. Ale jejich výmluva, že zmatky vznikly kvůli naprosto nevhodně pojaté reklamě na přidružený Bosoběh u mne neobstojí.... Prosím Vás, kdo by po lese plném klíšťat a psích exk. běhal naboso!!

L.M.