3:45 aneb omezená rychlost běhu...

Jsou zážitky, které prostě písmem vyjádřit neumím a tak se o to nebudu pokoušet ani teď. Jen bych chtěl předně ještě jednou poděkovat Miloši Škorpilovi, vynikajícímu ultramaratonci a propagátorovi běhu, který mi umožnil start na letošním, 17. ročníku Pražského Volkswagen maratonu v roli vodiče běžců s ambicemi na čas kolem 3:45 hod.

Asi jedinou stinnou stránkou pro mě byl první kilometr, kdy v euforické, elektrizující atmosféře, při průběhu Pařížskou ulicí jsem si uvědomil, co znamená být vodičem na čas zhruba o 45 min za svým osobním rekordem. Tělem mi proudil adrenalin, chtěl jsem trhat pomyslný asfalt z historického dláždění a místo toho jsem musel poslušně klusat, v tu chvíli tempem kolem 5'40/km. Hold, čtyři tisícovky závodníků přede mnou a ulice Prahy přece jenom nejsou jako široké berlínské bulváry, kterými se v tu dobu proháněl Roman Řeha. Naopak naprosto kouzelnou a nepostradatelnou pomůckou pro mě nebyly ani běžecké boty či kšiltovka, nebyl to ani nový siglet pořízený na maratonském Expu za pár kaček, ale jindy obyčejný, na staroměstkém náměstí však v ten den jak jsem později poznal vážený nafukovací balónek. Těch klasických pořadatelé před startem do vzduchu vypustili stovky, ale těch vodičských, očíslovaných hodnotami běžeckých výkonů od 3:15 až po 5 hodin bylo jen pár. A s jedním z nich, bílým jsem já mohl proplouvat nádhernými scenériemi, které do pražských ulic ročně přitahují miliony českých i zahraničních turistů.

Mít tuto pomůcku má možná maličkou nevýhodu v podobě občasné její kolize se sloupem osvětlení, korunou stromu nebo závodníkem běžícím vedle vás, ale zase ve vás rozsvěcuje takové to malé světílko exhibicionismu,ten pocit, kdy se vám zdá, že pozornost diváků i závodníků, kromě afrických bežců a favoritů na vítězství v českém šampionátu patří i vám. Je to opravdu tak, běžec ve funkci vodiče má v očích mnohých závodníků, většinou s problémem udržet požadované tempo nebo s menším množstvím zkušeností z maratonské trati velký respekt a důvěru v jeho schopnosti dovézt je do cíle ve vysněném čase.

A díky tomu, že jsem se při výběru hodnoty svého výkonu držel spíše při zemi jsem si možná svůj zážitek a pocit z této zkušenosti ještě vylepšil. V Praze jsem absolvoval svůj v pořadí šestý maraton, při kterém jsem si mohl prohlédnout krásy trati, občas se domáhaje hlučnéjší atmosféry pro "své" ovečky, které šly mnohdy na hranici svých možností a dokonalý pocit eurorie mě pohltil v závěrečné cílové rovince, kde jsem si v přítomnosti stovek diváků uvědomil, jak je běh bezva...

Kromě těch nepopsatelně krásných pocitů čeká případné zájemce o roli vodiče i velká zodpovědnost za svůj výkon vůči běžcům, kteří se rozhodnou závod absolvovat ve vaší blízkosti, ale jinak to rozhodně stojí za to...