Info k závodu: www.perunmaraton.cz
Je týden před závodem, mě už to
pár dní neběhá, pokud to přece jen zkusím, vracím se domů s opuchlým kotníkem.
V rámci tréninku jsem při seběhu z Lysé nejednou klopýtl přes kotník,
který od té doby pořád bolí. Všechny signály mě vedou k tomu, že začnu nabízet
registraci dalším zájemcům. Jenže v posledním týdnu se nás objevuje víc „sestřelených“
a poptávka jaksi vázne. Párkrát vyběhnu v malých km dávkách, doma poctivě cvičím,
lepší se to. Nabídku registrace ruším a jsem rozhodnutý, že si užiju aspoň
start a pokud nebudu moci první seběh rozumně korigovat, hned to zabalím. Ještě
si raději koupím trekové hole, zbytek výbavy si sepíšu, nechávám se inspirovat
články z webu CZSA ( www.skyrunning.cz
) , kde se tomuto závodu podrobně věnují. Jedná se o vůbec první ročník ČR mistrovství v SKYmaratonu, takže
povzdvižení se v mediích s blížícím se startem zvyšuje. Den před
závodem se ještě narychlo objednám na zatejpování kotníku, což se nakonec ukáže
jako velmi dobrá volba. Paní fyzioterapeutka mě po prohlídce upozorňuje, že
kotník nebude hlavní problém, ale koleno je zdrojem nestability pravé nohy. To
už nějak v danou chvíli neřeším, barevné pásky na noze mě nenechávají
klidným, pořád zkouším chodidlem různě hýbat a mám z toho dobrý pocit.
V pátek ještě rychle čtu na
webu Perunu, že je možné si během odpoledne vyzvednout startovní číslo, ať
nemusím pak v sobotu čekat. Jenže špatně pochopím výdejní místo, měl jsem
za to, že se jedná o totožné, kde se bude i následující den řešit prezentace.
Chlapi v místní hospodě mi to rychle vysvětlí a já si připadám jako
pitomec. Před lanovkou je hlouček slečen, jak následně zjišťuji - fotografky
závodu, tak s nimi aspoň prohodím pár slov a pořád uvažuji, jestli si
vyběhnu už dnes sjezdovku, což nakonec vzdávám a jedu se podívat do Řeky na
místní specialitku, pro změnu další sjezdovku. Zrovna nad vrcholem onoho kopce
pomalu zapadá Slunce, vše vypadá nádherně, moc se na zítřek těším.
Noc před závodem z pátku na
sobotu proběhne už klasicky v polospánku, ráno si přivstanu a snažím se
pořádně nasnídat, jsem sbalený, připravený vyrazit do Oldřichovic. Venku je
větší zima než by se mi líbilo, a tak ještě raději beru větrovku a šátek. Po
příjezdu na start je kde zaparkovat, už se to tu hemží závodníky různých
národností a známými tvářemi. Konečně se dočkávám startovního čísla, je mi čím
dal tepleji, tak využívám možnosti nechat si vyvézt oblečení do cíle a už jsem
jen v závodním dresu a lehkém termo triku s dlouhým rukávem. Loučím
se s Gabčou a jdu se rozklusat. Zkouším si nastavit hole a pobíhat s nimi,
dá se to. Je mi čím dál tepleji a to pobíhám jen pár set metrů tam a zpátky
skoro po rovině. Počasí je sice sychravé, ale už to neřeším, je čas se vtěsnat
do davu.
Na startu se vítám s kamarády,
vyslechneme si pár slov od pořadatelů a po odpočítání posledních 10 sekund
zazní zvon, který nás rozpohybuje do chůze, poté do mírného poklusu. To se
určitě netýká favoritů, po chvíli už nedohlédnu na začátek startovního pole,
jsou pryč. Jakmile se dostaneme k sjezdovce, ihned zkouším hole a celkem
mi to s nimi jde. Pěkné tempo nasazuje kolega z práce Petr Bobko s kamarádem
Robertem, kteří mi za chvíli mizí z dohledu. V půlce sjezdovky
shazuji druhou vrstvu oblečení, určitě mi bude stačit dres. V hlavě si
neustále promítám, jak často bych měl pít, jíst, udržovat tempo, dávat pozor na
kotník. Sem tam se dám s někým do řeči, ale je to spíš jen pro povzbuzení,
sjezdovka dává zabrat dost. Na vrcholku
nás vítají fanoušci, první seběh hodně krotím, je sice mírný, ale nevěřím si.
Než dorazím k první občerstvovačce, je kotník dostatečně otestovaný, tak
jsem se řádně posilnil a šel jsem do dalšího stoupání. Cíl jsem chtěl stihnout
v časovém limitu 8,5h, na rychlejší časy nebylo pomyšlení, takže jsem měl
nastavené tempo cca. 5km/h . Za první hodinu jsem si vytvořil náskok 1km, což
mě potěšilo a obdobně se mi dařilo i v následující hodině. To už jsem šlapal
na Javorový vrchol, nohy pořád v mezích zakyselení, jen si dávám víc pozor
při předbíhání. Kamzíkování se moc nevyplácí, lepší je počkat si na otevřenější
prostor, méně technické pasáže a pak jen trochu přidat. Všichni jsou ohleduplní
a pokud to situace dovolí, pouštějí před sebe rychlejší závodníky. Já všem vždy
oznamuji při seběhu, ať po mě řvou, že jim s radostí uhnu bokem. Párkrát
se setkávám s nepochopením, proč tak zpomalím, ale kulhavý běh je jasnou
odpovědí, málokde se dostávám pod 8min/km cestou z kopce. Za to na
rovinkách a v mírných stoupácích si to užívám. Po dosažení Javorového nás
čeká zákeřné klesání do Řeky. A opravdu je nádherně členité, je těžké
odhadnout, který kámen je stabilní a taky tam párkrát zařvu bolestí od kotníku.
Nemít sebou hole, skončil bych tu. Následující sjezdovka je nekompromisní,
hodně borců přede mnou jdou na bok z vyšlapané cestičky a protahují,
uvolňují svalstvo, sám náhle pociťuji, že lýtka vydávají první signály, které
nejsou moc příjemné. Dolů je to ještě horší, mnoho lidí si posteskne za lyžemi,
jak by jím to svištělo po tom blátě dolů. A taky jím to sviští. Po této etapě
na mě přichází první náznaky křečí, je to jen levá noha, asi tím, jak jsem se
snažil odlehčovat pravou.
Mám za sebou skoro polovinu
závodu, pořád cítím hlad, než se dostanu na Šindelnou, kde je první časová
kontrola, zpomalím a začnu se ládovat svými zásobami. Užívám si každé sousto a
už dopředu si plánuji, jak moc se budu muset cpát jídlem i na dalších
občerstvovačkách, abych tyto pocity zahnal. Pomalejší tempo trochu uvolnilo
levou nohu, cukry povzbudily mysl, můžu pokračovat dál. Na časové kontrole před
sebou tlačím dostatečný náskok před limitem, kolem trati se občas vyskytují
fotografové, kameramani, povzbuzující fanoušci, nejsme tu sami. Pozvolný sestup
mě dostává před stoupání na Ostrý, název ve mně budí respekt, čekám jen to
nejhorší, co si umím představit, ale opak je pravdou. Krátký a klikatý výstup mám
docela rychle za sebou a teď alou dolů. Jakmile se dostanu na zpevněnou cestu,
můžu si dovolit konečně běžet a je to super pocit. Za poslední občerstvovačkou
se v lese vymáchám v blátě, levý bok mám jak po batice. Směju se a je
mi pořád dobře, před posledním stoupáním k cíli do sebe kopnu kofeinovou
ampuli a jde se na to. Jirka Římanek vesele poskakuje kolem nás a fotí ze všech
úhlů. Závidím mu ten elán, myslel jsem, že už závod dokončil, ale na chatě se
od něj dozvídám, že se ho účastnil pouze jako podpora syna a fotograf. V lesních
serpentinách dobíhám hlouček závodníků, se kterými se posledních cca. 10km
neustále míjím. Dostáváme informaci od kolemjdoucích, že už nás čeká pouze pár
minut a budeme v cíli. Když vidím cílovou bránu, zkouším ještě běžet,
předbíhám několik lidí, než se opět ozve levá noha. Tentokrát už nejsem schopen
tak lehce se křeče zbavit a začnu si nadávat. Kulhavým krokem se doplazím až do
cíle, kde jsem hned obdarován medailí.
Závod opět posunul mé zažité
laťky extrémního závodu, doposud tomu vévodil městský maraton, protrpěný v křečích
a etapa Lysacupu 3v1, kterou jsem v posledních kilometrech rovněž pořádně „vychutnával“.
Na tento závod jsem se chystal už v rámci LC od ledna, přesto jsem o své
výkonnosti dost pochyboval. Rozběhnout se se zdravou nohou, asi bych do toho
šel více zprudka a závod buď hodně protrpěl, nebo nedokončil. Trekové hole jsem
měl pouze kvůli kotníku, původně jsem nad nimi ani neuvažoval, to by byl
nejspíš další hřebík do rakve. Pocitově by mi lépe seděla maximálně poloviční
délka trasy, ale i tak jsem spokojený s dosaženým výkonem ( 7h 22min ). Pokud bude možnost, rád se
zúčastním i dalšího ročníku, nebo podobného podniku. Po doběhnutí jsem se cítil
velmi dobře psychicky, přikládám to hlavně období ( jaro ) a prostředí, v kterém se závod
odehrával. Zázemí bylo naprosto skvělé a všechny důležité body organizátoři zmákli na výbornou.
Žádné komentáře:
Okomentovat