Ostravský maraton

Objímám se s Gábinkou, cítím velkou úlevu,  společně se fotíme, dostavuje se radost, kluci z Pepa teamu mi postupně gratulují, z nohy mi paní sundává čip, dostávám medaili na krk, probíhám cílem, Radim mě krotí na posledních metrech, je mi příjemně a teplo, vítá mě Slunce, v dálce vidím Gabču, zbývá pár posledních metrů… není v tom trochu zmatek? Už mám ve všem jasněji, ale poslední 2,5h v závodě jsem na tom byl o něco hůř. Zkusím vše stručně shrnout.

Sobota ráno, předzávodní procedura mi už není úplně cizí, vše probíhá tak nějak automaticky. Syna Kubíka předávám tchyni a tchánovi na hlídání, vtipkují se mnou, ať jím každé kolo zavolám a hlásím čas a hlavně ať nespěchám. Gabča mi dnes bude dělat doprovod, máme vše sbaleno, vyrážíme pro Mirka Lyska a poté rovnou na místo závodu. Počasí je pro neběhavce chladné, ale jsem pevně rozhodnutý, že triko a kraťasy mi dnes postačí. Na parkovišti u Bělského lesa zdravíme Radima Liptáka, Romana Řehu. Prohodíme pár slov a jdu si s Mirkem pro startovní číslo, vypadá to dnes na velmi veselou výpravu. Čas ubíhá čím dál rychleji, už se seznamuji s prvními metry tratě, abych se zahřál, vše jde jako po másle. Celou dobu je při mně Gabča, která se očividně baví, to mě těší.

Pár minut před startem už stojíme v hloučku běžců, přidává se i Vladan Pecha, vzájemně se hecujeme a poplácáváme, někteří závodníci hlasitě skandují, parádní atmosféra. Odpočet posledních deseti sekund a už se dav hne kupředu. Diváci kolem tratě povzbuzují, závodníci kolem mě vtipkují, zatím se není kam hnát. Jakmile se trochu uvolní cesta, nabírám závodní rychlost, tzn. 5:10 na km, Radim s Romanem se mi rychle ztrácejí v popředí, Mirek se zavěsil za neznámou slečnu, tempo má jasné. Běží se mi skvěle, necítím, že bych se trápil, v lese je poněkud šero, přesto se mi zdá, že je krásně a je skvělý den. V polovině okruhu je občerstvovací stanice, po tento bod má profil tratě mírnou stoupavost, dále až k start/cíli pociťuji klesání, průměrná rychlost na km jde v pohodě pod 5 minut, aniž bych se musel snažit. Po obkroužení prvního kola Gabce hlásím, že je vše v pohodě a lanařím ji, ať se ke mně přidá. Zůstává u povzbuzování a focení. Druhé kolo je totožné s prvním, vnímám akorát vyšší teplotu, kterou snižuji v polovině trati, vodu piju za mírného poklusu, všechno mi jde bez menšího zádrhelu. Všem přihlížejícím a fandícím opětuji jejich povzbuzování tleskáním, máváním, jsem maximálně šťastný. V závěru třetího kola přichází první příznaky vzdoru těla, hamstringy mi dávají najevo, že je to přestává bavit. 

1/2M zabíhám s průměrným časem těsně pod 5 minut na km, na startu mi tentokrát už moc do smíchu není a Gabce je to na první pohled jasné. Chvíli se mnou běží a zkoumavě se ptá, co se děje, nic moc neprozradím, jen potvrdím, že teď už zvolním. První půlka tratě už nemá mírně stoupavý charakter, někdo jakoby navezl hromadu hlíny a kamení, začínám se prát s každou nerovností a na každém km ztrácím čím dál víc. V hlavě pořád přepočítávám varianty výsledného času, do toho se mi víc a víc ozývá varování Romana, zkušeného maratonce, ať si dávám hlavně pozor na křeče. Nejvíce mi vadí klesající časy, než dokroužím čtvrté kolo, průměr se dostává k šesti minutám. Dostávám hlášení, že Vladan svůj cíl splnil - 1/2M pod 2 hodiny! Parádní výsledek, Radim s Romanem mě povzbuzují do pátého kola, ale mě je jasné, že už jeden ze dvou cílů nezvládnu. Chtěl jsem se vlézt s časem pod 3:45, start jsem však rozběhl až příliš rychle a to se na mě začalo nyní projevovat. Neustále zpomaluji, až přecházím do kroku, přesto jsem schopný se donutit k běhu. Hlavu nutím myslet jen a jen na zbývající kilometry, odmítám vnímat, kolik toho mám za sebou, jenže s každým škubnutím v nohách se situace zhoršuje a jsem nucen uvažovat, jak se s tím poperu až do cíle. Ano, to je přece ta maratónská zeď, pár km to vydržím, pak to povolí a zbytek doběhnu v pohodě. V půlce pátého kola mě míjí Míra, který má pro mě v danou chvíli neskutečné tempo. Prohodí pár slov a už je pryč. Z kopce se mi daří nohy opět rozpohybovat, myslím jen na dokončení závodu, časy už neřeším, začínám k sobě mluvit nahlas, zdůvodňuji si, proč vůbec maratón běžím, lidé se za mnou otáčejí…je na mě něco divného? 

Při dobíhání pátého kola cpu do sebe gel a Roman mi dává prostřednictvím Gabky tabletku proti křečím.  Chvíli spolu opět běžíme, uklidňuje mě, ať si hlavně užiju závěr, sotva se rozdělíme, dostávám další o mnoho intenzivnější signály do noh, tabletku začnu kousat, v ústech mám jak na poušti. Jdu, vleču se, občas poskočím, často jdu do dřepu, zkouším uvolnit nohy. Míjím jednu z kontrol, kde mi paní nabízí cukr, tyčinku, ptá se na můj stav, tvrdím, že to už do cíle dojdu. Neuplynulo ani 100 metrů a jdu k zemi, lehám na záda do trávy a zkouším nohy uvolnit. Chlad od země mě rychle nutí zvednout se, což je pro mě asi nejkritičtější bod celého závodu. Křeče mě „cvaknou“ do noh a já se snažím udržet v pohybu. Tento úsek by proti mě vyhrál i lenochod, celý se třesu a mám chuť to zabalit. Vždyť tohle už nemá nic společného se závoděním ani s během. Jako cíl vidím před sebou další kontrolu,  hlasitým dýcháním se povzbuzuji, každý krok je pro mě utrpení, ale nějak se dokážu posouvat kupředu. Mnoho běžců se u mě zastaví a buď mne povzbudí, nebo se snaží nějak poradit, tohle mě čím dál více probouzí k životu. K půlce trati je to už jen kilometr. Tam mě čeká voda! Mám před sebou další vidinu zlepšení aktuálního stavu. Když se na občerstvení dostávám, vypiju skoro půl litru vody a začínám se cítit lépe. Na hodinkách sleduji průměrnou rychlost, z 16ti minut na km se dostávám pod 12, vím, že přijde klesání, tam ještě zrychlím. Vnímám, že z nejhoršího jsem venku, chci se rozběhnout, ale zatím se brzdím. Sklon mi napomáhá k rozhodnutí, poslední cca. 2km, běžím! Na konci lesa mě zdraví Vladan s Romanem, doprovázejí mě až do cíle, jsem jim za to velmi vděčný. Zbytek jste si přečetli na začátku..

Pár bodů k shrnutí, které bych rád uchoval v paměti:

- Trénuj větší objem km v závodním tempu, pár běhů a závodů nestačí
- V závodě jez a pij 2x víc, než si myslíš, že je potřeba
- Drž se plánu od začátku, nenech se čerstvými nohami hnát rychleji, vymstí se ti to
- Když neposlouchají nohy, je třeba nejprve povzbudit mysl

Mohl bych pokračovat dál, ale ještě chvíli mi potrvá, než si všechny dojmy a informace v sobě urovnám, nejspíš mi pomůžou nadcházející tréninky, závody. Od maratonu uplynuly čtyři dny, cítím se dobře, pouze pravá noha úplně neposlouchá a při kratším běhu mi hned tuhnou svaly na nohou. Takže docela snesitelný stav J .