Jak běžel říjen - jak (ne)trénovat na Hornickou desítku

Konec září mě zastihnul v euforii z vydařeného půlmaratonu v Bělském lese. Po závodě jsem si dal s běháním den pauzu a přišel poslední zářijový den - koukal jsem se na kilometráž měsíce a 110 kilometrů se mi zdálo málo - nic mě nebolelo, byl jsem v pohodě, tak jsem v rámci výklusu 10 přidal. První říjnový den bylo úterý, podvečerní trénink Pepa Teamu, navíc letos poslední - nemohl jsem chybět. Sešli jsme se v sedmi, běželi jsme volným tempem ze Starého Města, oběhli přehradu v Bašce a vrátili se zpět, 8 km. A ve středu jsem po probuzení konstatoval neurčité bolesti paty a klenby levé nohy. Nezbývalo mi nic jiného, než si dát pauzu - Run Hill k soše Radegasta se musel obejít beze mne - a to byl teprve začátek.

 

Po šestidenní pauze si dávám šestikilometrovou trať po rovině - poslední dva kilometry již se zřetelnou bolestí při došlapu na levou nohu. Původně neurčitá bolest nabývá zcela konkrétní podoby. Následující dny intenzívně mažu mastmi, masíruji a snažím se aktivně vzniklé potíže řešit. O Slezanské hodinovce si nechávám zdát. Běhat nemůžu, tak aspoň jezdím na kole - takže z Ondřejnické patnáctky vidím alespoň Lídu Šokalovou, jak si běží pro první místo, a několik dalších známých spoluběžců peroucích se se seběhem z Chaty Ondřejník do cíle. Po neděli si u Radima vyzvedávám dres Pepa Teamu, byť zatím nevím, kdy v něm poběžím. Ubíhá další týden bez běžeckého tréninku - Štandl kros sleduji jen jako divák a tak aspoň vidím Lídu Trávníčkovou finišovat na prvním místě ve své kategorii. Už to nemůžu vydržet a tak večer zkouším aspoň čtyři kilometry - bohužel, není to dobré, pauza musí pokračovat. Hornickou desítku vidím černě - nohu si asi budu muset nechat zatejpovat a jen tak si to proběhnu, ať nepřijdu o tu atmosféru ...

 

Následuje dalších pět dnů mazání a masírování a pak se odhodlávám ke třetímu pokusu - tři kilometry se stupňovaným tempem. Nebolí nic, další den pro jistotu pauza. Přichází teplá a slunečná sobota, do Hornické desítky zbývá přesně týden. Dávám intervalový trénink - úseky 400 metrů s meziklusem - zvládám je o 10-15 sekund rychleji než na jaře na stejné trati. V neděli se operativně domlouváme s Filipem a při neuvěřitelných 24 stupních tepla volně běžíme podél Morávky do Dobré a zpět. V pondělí přidávám další intervalový trénink se čtyřmi kilometrovými úseky a půlkilometrovými meziklusy. Časy mě úplně nenadchly, ale hlavní věc - už mě nic nebolí - takže po třítýdenním tréninkovém výpadku, ale už bez zdravotního omezení se mohu těšit na náš frýdecko-místecký běžecký svátek.

A je to tady - sice zamračené, avšak teplé sobotní odpoledne, vyzvedávám si startovní číslo. U prezence se zdravíme s Klárkou - má plné ruce práce, aby vše běželo jak na drátkách. Potkávám Robina, Lukáše a další známé tváře a už se řadíme před startovní čarou. Bavíme se ve skupince spoluběžců z Pepa Teamu a najednou, bez varování, zazní startovní výstřel a pomalu se rozbíháme. Z první zatáčky vybíháme spolu s Evou Kopcovou - říká, že by ráda čas kolem 51 minut (což se jí nakonec i podařilo). Nejprve odpovídám, že by se mi takový čas také líbil, ale pak mi začne v hlavě hlodat červíček pochybnosti, zda by to nešlo i rychleji ... A tak nepatrně zrychluji! Dobíhá mě Terezka, ujišťuje mě, že běžíme správným tempem - chvíli to tempo ještě držím, ale pak začínám malinko zaostávat. Na první obrátce mě předbíhá Lída Trávníčková, její tempo znám a ani se nepokouším ho zachytit.

 

A už poprvé probíhám prostorem cíle - v čase 16:13 - rozběhnul jsem to na čas pod 49 minut ... Hlídám si tepovou frekvenci, je vyšší než obvykle - při srpnovém olomouckém osobáku to bylo 151-153, teď je to 155-156. Po šesti kilometrech mám stále ještě čtvrminutovou rezervu na výsledný čas 50 minut. Nicméně při druhém průběhu kolem časomíry vidím čas 33:15, který hovoří o zpomalení tempa. Kousek přede mnou běží můj šachový spoluhráč Karel Rechtenberg, ale vzdaluje se mi (a nakonec končí na bedně). Běžím ze všech sil, ale je mi jasné, že cíl je stále příliš daleko na to, abych nastoupil k závěrečnému zrychlení. Dva kilometry před cílem se smiřuji s tím, že padesátiminutovou hranici letos nepřekonám. Sbírám poslední zbytky sil a snažím se tedy alespoň o vylepšení osobního rekordu - ať ta premiéra v týmovém žlutočerveném dresu stojí za to. Cílem probíhám v oficiálním čase 50:22, jsem maximálně spokojený a také maximálně vyčerpaný - osobák je překonán o 13 sekund. Loňských 54:45 může být zapomenuto.

 

Po odebrání čipu si jdu pro čaj, krátce si povídáme s Mirkem Lyskem. Sním guláš, ale pak se mi lehce zvedá žaludek, asi na to nebyl připravený. Vracím se do prostoru cíle ve chvíli, kdy dobíhá dcera Ivuška, potkáváme se s Romanem a Evou, kteří stejně jako loni běželi spolu. Zajedeme se domů osprchovat a převléct a hurá na vyhlášení výsledků a tombolu. Rosťa nejrychlejším mužem Frýdku-Místku, spolu s Danem jsou na pódiu i ve své kategorii, na nejvyšším stupínku skvělá a stále usměvavá Lída Šokalová. Jednu z prvních cen v tombole získává Filip, mně to jednou nevyšlo o číslo a jednou o deset čísel. Odcházíme domů, někteří s cenami, někteří s prázdnýma rukama, ale všichni s nezapomenutelnými zážitky - tedy nejen já, ale i další členové Pepa Teamu, ať už si zaběhli nové osobáky, nebo si to "jenom" užili. A všichni se už těšíme na další sezónu a doufáme, že ji stejně jako loni zakončíme dalším ročníkem Hornické desítky.

Hornická desítka - výsledky 10 km