Předsevzal jsem si, že první rok své běžecké kariéry zakončím účastí na Lysacupu - tedy na seriálu běžeckých závodů, v němž se týden co týden běhá na Lysou Horu, pokaždé z jiného místa. Prolog na Velký Javorník jsem vynechal, ale následně jsem absolvoval nejprve tři etapy podzimní a pak tři etapy zimní - podzimní bez hůlek, zimní s hůlkami. Svými časy jsem neoslňoval, dobíhal jsem na chvostu třísetčlenného startovního pole - ale pan Pierre de Coubertin by ze mě měl radost. Sedmý výběh na Lysou, plánovaný na 22. prosince, měl být jiný než ty předešlé, které se běžely o desáté hodině ranní - tento startoval o půl páté odpoledne a organizátoři ho proto označili jako noční. Pro mě to byl zcela nový zážitek a tak pro pobavení obecenstva popíšu, jak jsem ho prožil.
Na Lysé Hoře jsem byl mnohokrát, nikdy však ne v noci. Ba co víc, ve tmě neběhám ani po rovině. Proto neponechávám nic náhodě a na noční etapu Lysacupu se chci řádně připravit. Čelovka leží ve skříni už rok, konečně se dočká. Tři dny před závodem se vydávám na tříkilometrý okruh polními cestami v okolí svého bydliště. Běží se mi dobře, avšak po necelé čtvrthodině čelovka zhasíná - to už se ale blížím k domovu a na cestu mi svítí pouliční osvětlení. Asi jsem si ji vypnul, jak mi padala do čela a posunoval jsem si ji výš nahoru. Následující den to zkouším znovu a vydávám se na devítikilometrový okruh. Avšak i tentokrát čelovka vydrží jen deset minut, vracím se domů. Baterie za ten rok ve skříni asi zeslábly - nevadí tedy, pořídím nové.
Je den před závodem a na diskusním fóru Lysacupu se objevují poplašné zprávy o ledovém stavu trati nočního závodu. Neponechávám nic náhodě a rozhoduji se zjistit stav věci na vlastní oči a na vlastní kůži. Ve skříni nacházím nesmeky - takové ty oranžové z Tesca - loni jsem je jednou použil na pětikilometrový běh v okolí - do hor se ale podívají poprvé. Plně vybaven, kolem jedenácté dopoledne jsem na parkovišti pod transformátorem a vydávám se nahoru. Kromě nesmeků beru i hůlky. Jde se mi bezvadně, všechny předbíhám a za hodinu a sedm minut jsem u hladičáku. Užívám si super výhledy na Tatry, Fatru i Jeseníky. Nohy cestou nahoru nepodkluzovaly, vyzkouším tedy seběh. Běžím zcela v pohodě, zdá se mi, že v nesmecích neexistují žádné limity. Vydávám se tedy na zkratku vedoucí ledovým svahem s třicetistupňovým sklonem a jejda, už jedu po zádech dolů, nohami napřed. Po dvaceti metrech zastavuji o kmen ležící napříč svahem, nic se naštěstí nestalo. Dál se už raději držím značené cesty a po třiatřiceti minutách jsem od vrcholu Lysé zpět u auta. S testem jsem naprosto spokojený a pln odhodlání a sebejistoty vzhlížím k nedělnímu závodu.
Kontaktuji další členy Pepa Teamu - vždycky je veselejší cestovat ve skupině. Filip společně s Michalem oslavují narozeniny a nejsou použitelní. Lída s Rosťou mají obavy z ledu na trati a posílají omluvenku. Robin účast potvrzuje a posléze také Radim - hurá, opět zabodujeme ve třech, tak jako ostatně pokaždé s výjimkou prologu. Nabírám je ve Frýdku-Místku a medituji nad detaily běhu - brát hůlky či nikoliv, běžet po asfaltu s nesmeky na nohou nebo je raději nést v ruce a teprve později je nazout atd. Cesta ubíhá rychle, daří se nám zaparkovat na parkovišti pod transformátorem, sbíháme dolů k železničnímu přejezdu a smráká se. Je asi pět stupňů nad nulou, občas foukne, ale je krásně a obloha je jasná. Je odstartováno a vybíháme vzhůru - já s nesmeky v rukách, hůlky jsem nechal v autě.
Po úvodních třinácti minutách běhu po asfaltu nasazuji čelovku vybavenou novými bateriemi a nazouvám nesmeky. Stojí mě to přes minutu času - dávám si záležet, aby držely a nespadly. Jsem prakticky poslední, ale postupně doháním několik běžců před sebou. Ledu viditelně ubylo, ale jde se mi dobře a už je tu Lukšinec. Přicházím na rozcestí, červená značka ukazuje šipku doleva. Předešel jsem koho jsem mohl a už před sebou nikoho nevidím, ani na cestě rovně, ani na cestě doleva. Držím se tedy značky a jdu vlevo, za chvíli však zhasíná čelovka. Ohlížím se a vidím několik čelovek míjejících rozcestí a pokračujících cestou rovně, vracet se mi ale nechce. I bez čelovky jakž takž vidím, kam šlapu, a tak pokračuji dál - na tuto cestu si vzpomíním ze včerejška, kdy jsem tudy šel také. Je krásně vidět do údolí, zvolna tající sníh ale lehce podkluzuje - včera byl zmrzlý. Po chvíli pro jistotu vytahuji mobil a přes GPS si potvrzuji, že jdu opravdu správně po červené (cestu od Ostravice moc dobře neznám - před Lysacupem jsem chodíval pouze od Hotelu Petr Bezruč nebo z Visalají - proto to ujišťování). Následuje zatáčka doprava a běžím po rovině - hurá, po chvíli už vidím z pravé strany i nějaké čelovky.
A kdopak to tu je? Aha, Majka z X-Trail Orlová - ta Majka, která mě předběhla v polovině trati z Rajské Boudy a v horní třetině Visalajské etapy - a v obou případech mi utekla. Potřetí už tu chybu neudělám - držím tedy její tempo a využívám jejího světla. Společně se pak dostáváme před několik dalších účastníků lysacupovského zájezdu. Radim s Robinem už sestupují dolů a povzbuzují mě. V cílové rovince využívám toho, že mi nepřekážejí hůlky, zrychluji a zcela negentlemansky ukazuji Majce záda. A už pípám u Vlaďky a kochám se pohledy na osvětlená města a vesničky dole pod námi. Tatry ani Jeseníky nevidím, ale jsem vděčný za to, že nejsme v mlze. Sláva, tak jsem to zvládnul - čas hodina a necelých pětadvacet minut, od transformátoru jsem o čtyři minuty pomalejší něž při sobotním testu. Podmínky se ale změnily, led a sníh přes den tál, klouzalo to a s hůlkami a s fungující čelovkou bych asi byl rychlejší. Zato ale cítím jiné svalové partie než včera, např. bedra ...
Na vrcholu se nezdržuji dlouho, snažím se o nějaké fotky, ale asi z toho v těch nočních podmínkách nic nebude. Chytám se osvětlené skupinky běžců mířících dolů - ano, je to Ondra Římánek, můj souputník z etapy z Janovic. Pomalu sbíháme, avšak klouže to, nelze běžet tak jistě jako po zmrzlém sněhu předchozího dne. I tak ale běžím rychleji než Římánci. Po chvíli nicméně zjišťuji, že na levé noze nemám nesmek - už se s ním loučím, bez čelovky se nebudu vracet ho hledat. Nakonec ale zastavuji a okolo probíhající běžci na mě volají, že jestli hledám nesmek, tak že je u orientační tabule. Následně přibíhá Ondra a má nesmek s sebou - ještě mi ho i pomůže nazout - bezva, díky. A pak se objevuje i Majka, která ho našla - a tak se mi po dobrém odvděčila za to, že jsem jí utekl ... Běžců běží dolů dost, takže i bez čelovky nemám problém pokračovat s nimi.
Držím se skupinky svítících běžců, z cesty pomalu mizí sníh i led a záhy ztrácím tentokrát pravý nesmek. Palo v nezaměnitelném dresu Opavských dup mi ho pomáhá najít i nazout. Pokračujeme dále, ale všichni kolemběžící se vydávají dolů zkratkou - ano to, je to místo, kudy jsem jel včera po zádech ... Tudy už nepůjdu ani náhodou - zůstávám stát na opuštěné a tmavé cestě sám. Vytahuji čelovku a pokouším se ji zapnout - blik a zhasla, znovu blik a znovu zhasla - takto pokračuji dolů. Po desátém bliknutí, světe div se, čelovka zůstala svítit. Tak tedy ne baterie, ale zřejmě špatný kontakt je příčinou potíží! Přidávám na rychlosti, na cestu vidím dobře, tak proč ne. A už se zprava ze svahu kutálejí ti, co zkoušeli zkratku. Po chvíli dobíhám Radima s Robinem, kteří pomalu začínají mít strach, že budou stát před zamčeným autem. V botech mám trošku vlhčeji, protože jsem si na základě sobotních zkušeností nevzal ani návleky v domnění, že je nebudu potřebovat - ale změklý sníh měl jiný názor. Nevadí, už jsme v autě, jedeme domů, do teplé vany a k teplému čaji a jídlu.
Původně jsem chtěl shrnout první čtyři etapy Lysacupu do článku "Jak běžel listopad", ale nepovedlo se. Materiál se kumuloval a kdybych to opravdu sepsal, byl by z toho román. No nic, hážu za hlavu a napravuji to aspoň tímto článkem z noční etapy.
Příjemné prožití vánočních svátků všem! A nezapomeňte, na Silvestra opět startujeme ...
Žádné komentáře:
Okomentovat