Je pondělí ráno, jsem hrozně móóóc nadšený, protože sedím v
práci a úterní etapa je v ohrožení, měl bych tu sedět také. Během dopoledne se
však vyšší moc vloží do děje a já mám na úterý volno. Masku však vymyslet
nestihnu, nejprve se utěšuji tím, že mě nebude nic rozptylovat při běhu, ale na
startu je vše jinak.
Úterý ráno, vstávám jako každý den kolem páté, mám spoustu
času se nasnídat, pohrát si se synem, který je tím ranním budíčkem. Po osmé si
to šmárujeme ve třech, Filip Landsberger a Marek Moškoř mi dělají
společnost, jsme natěšení a cesta z FM do Ostravice ubíhá rychle. Sotva
vystoupíme z auta, už se to hemží postavami z pohádek a jiných koutů
lidské fantazie. Opravdu pestrá nabídka, smějeme se, lidé se do svých rolí
opravdu vžívají a místo běžců vidíme zdatné herce. Z davu zaslechneme, že se
před startem vydal na trasu závodu hokejista v kompletní výstroji a s nazutými
bruslemi! Není sníh, ani led, možná nás něco čeká pod vrcholem..
Start zahajuje Dědek Beskydský alias Jan Žižka, bouchnutím
do mostu palcátem se dává do pohybu opět kolem 250 – 300 závodníků, herců,
nadšenců do pohybu. S klukama si přejeme dobrý zážitek a postupně se
trháme v davu. Zahřívám se docela rychle, zatím více smíchem, míjím
Supermana, anglické gentlemany, jednorožce s vysílačem Lysé hory na přilbě.
Mumie má problémy, dostala se do křoví a ztrácí část svého obleku. Zní to asi
šíleně, ale celou dobu jsem se setkával s originálními postavami, lidé si
je fotili, smáli se a my s nimi. Přestože jsem byl v civilu, tak mě turisti
považovali za zlého vlka, který nahání po lese červenou Karkulku – závodník
přede mnou v plášti a s košíkem v ruce.
A jak se běželo? První 2km jsem držel konstantní tempo,
postupně jsem se prodíral svými soupeři (210 – 250) , pak terén začal být méně čitelný
a já bojoval s udržením koncentrace. Občas se objevil nějaký rychlík ze
zálohy, párkrát se mi podařilo natáhnout mezeru za sebou, ale jakmile jsme se
dostali na křižovatku s posezením, měl jsem o problémy zaděláno. Kamenité
řečiště a následný úsek v lese prostě neumím potáhnout. Nohy jsou těžké,
kadence se snižuje a jsem rád, že jsem schopný se nutit do dalšího kroku…levá,
pravá, na nic jiného nemyslím. Závěrečný 1,5km je už na sněhu a místo běžného
pozvolného nástupu cítím bolest ve spodku zad, to jsou ty hodiny sezení za
počítačem. První rychlíci, kteří už míří dolů povzbuzují, je to už jen kousek.
Ale nikdo z nich neprozradí, že je tam pěkná ledovka. Závodníci se
zamíchají s turisty, v posledních zatáčkách pod vrcholem je pořádně
veselo. V závěru mačkám nohy a prodírám se až k Vlaďce. 1h 20m je
splněný čas, v který jsem před startem doufal. Takže spokojenost.
Poslední den v roce většina lidi slaví o půl noci, já
si oslavu užil už v dopoledních hodinách, a to maximálně. Díky všem za
parádní atmosféru a za rok opět nashle. Ještěže je to už v neděli :-D .
Žádné komentáře:
Okomentovat