Závod Palkovice – Kubánkov – Palkovice / 30.8.2013

Venku Slunce svítí, celý den rozjímám a snažím se být v pohodě, abych tělu neubíral nahromaděnou zásobu energie, když tu náhle kouknu na čas a je mi jasné, že budu muset „roztočit vrtuli“. Doba pokročila, nabídl jsem se jako taxi pro ostatní kolegy, rychle z práce domů, nachystat se a už opět letím na domluvené místo setkání. První mini závod s časem vyhrávám. Vítám se s Terkou, Radimem a seznamuji s Honzou, po chvíli jsme už v autě naloženi a přibližujeme se k místu závodu.

Na všech vnímám pozitivní náladu, ta se vystupňuje na maximum, když se vítáme v Palkovicích s členy Pepa teamu a ostatními závodníky. Radim se zná snad s každým účastníkem „zájezdu“, o chvíli později už mám v hlavě spárované nové tváře, jména. Den před závodem si čtu rozhovor o Radimovi Kasalíkovi a jeho účasti na Slezském maratónu, dnes si s ním osobně povídám a zodpovídá mi ochotně všechny dotazy, které mě rychle napadnou. Těsně před startem fotíme týmové složení, Lukáš a Filip jsou mimo provoz, přesto se úspěšně podílí na foto dokumentaci celého dění okolo závodu – chlapi, moc díky za fotky! Ale určitě Vás rádi příště uvidíme na startu v běžeckém úboru :-) .

Všichni se houfujeme ke startovní čáře, vzduchem proletí několik jmen, které vzbuzují v davu respekt, nejvíc se mluví o loňském vítězi - Tomasz Wrobel, dále o Radimovi Kasalíkovi a Liborovi Uhrovi, to bude zase rychlá smrt. Tím myslím přepálený start, kdy se všichni rozjedou jako lokomotivy. Ze startu nejvíce vnímám krátké pozastavení celého dění, kdy všichni spouštějí své sport testery / stopky a pak teprve vyrážejí vstříc této rozmanité trati.

Držím se za první polovinou závodníků a běžím pohodovým tempem, v dálce před sebou vidím Marka Moškoře, kterého se s již značným odstupem chytám. „Papírově“ je mnohem výkonnější, ale tohle jsou přece závody, musím se trochu mačkat od začátku, jinak se budu trápit se svojí kubaturou, kde trháky přijdou až v závěru. Před závodem jsem nahlas zmínil, že se chci dostat pod 1:30, to znamenalo spoustu „práce“. Na 3.km Marek i s dalšími závodníky utíkají, zároveň ztrácím další pozice, ale jsem pořád v klidu.

Teď šlapeme na Myslík, tady se ukáže, kdo z koho, v těsném závěsu mám Lídu Šokalovou, vypadá velmi dobře a hned tak nezpomalí. Míjím odbočku na Kubánkov, další kamzíci jdou přede mě, teď už to pociťuji na psychice, vždyť za sebou nemám ani 1/3 závodu a už tak odpadávám. Běžím celý kopec, vedle mě se rychlou chůzí drží sympatická slečna, snažím se ji trochu vzdálit, kdepak, pár set metrů a už běží přede mnou. Lída Š. si mě dává jako malinu, slovně mě povzbuzuje a já přesto trpím, nejsem schopný vyvinout větší tempo, aniž bych se na pár metrech neodvařil. Konečně vrchol! Vítají mě dva plné kelímky vody, beru jeden, který vypiji pouze z poloviny a pokračuji dál.
Z kopce toho moc naběháno nemám, ale držím slušné tempo, začínám dobíhat první kopcové rychlíky. Co se s nimi děje? Některé míjím jakoby se vzdávali, to mě povzbuzuje, v prudších částech tratě lehce rozpažuji ruce a jde to ještě rychleji. Jsem maximálně nabuzený, vždyť takhle poběžím skoro až do cíle. Než vyběhnu na asfaltovou silnici v Chlebovicích, posbírám několik skalpů, zdravím Filipa s foťákem a jsem nadšený z horkovzdušného balónu, který nás vítá i se svou posádkou na okraji lesa.
Asfalt působí jako magnet na mé boty, podloží v lese mi bylo mnohem příjemnější, a tak si chvíli zvykám. Když se přehoupnu přes poslední mírné stoupání, abych měl opět na dohled Palkovice, zdravím se s Lukášem, který střílí foto spouští. Pořadatelé byli důslední a na všech klíčových místech, kde se cesta jeví komplikovaně, čekají v oranžových vestách „andílci“, ukazující správný směr. Teď mě navigují na polní cestu, kde mám problém s většími kameny, lesní úprk se mi nedaří zopakovat, nikdo přede mnou. Za to za sebou v dálce slyším přibližujícího se Jaroslava Vernarského. Když se dostáváme na asfaltku, jde přede mě a oznamuje, ať makám, že už zbývá „jen“ 1,5 km. Jsme v centru Palkovic, mnoho rychlejších závodníků chodí podél tratě a povzbuzují nás, Jarda už s dostatečným náskokem zatáčí na finálovou rovinku, nasazuji maximální tempo a snažím se ho dohnat, nedaří se. Z reproduktoru oznamují mé jméno, pořádně nevidím, kde je cílová čára, zastavuji až o slečnu ověšenou medailemi, která mi s úsměvem jednu hned předává.

Jsem maximálně šťastný, cítím se skvěle, tleskám všem dobíhajícím závodníkům a užívám si tu euforii, která mnou prochází. Postupně si předáváme mezi sebou dojmy a vzájemně si gratulujeme. Takový byl můj první závod pod křídly Pepa Teamu.

Jsem nesmírně nabuzený na další podobné mítinky a společné tréninky, všem bych chtěl touto cestou velmi poděkovat, velké díky patří také pořadatelům závodu, byla to vydařená akce.

-- Robert Husánik