středa 2. října 2013

Ostravský maraton

Objímám se s Gábinkou, cítím velkou úlevu,  společně se fotíme, dostavuje se radost, kluci z Pepa teamu mi postupně gratulují, z nohy mi paní sundává čip, dostávám medaili na krk, probíhám cílem, Radim mě krotí na posledních metrech, je mi příjemně a teplo, vítá mě Slunce, v dálce vidím Gabču, zbývá pár posledních metrů… není v tom trochu zmatek? Už mám ve všem jasněji, ale poslední 2,5h v závodě jsem na tom byl o něco hůř. Zkusím vše stručně shrnout.

Sobota ráno, předzávodní procedura mi už není úplně cizí, vše probíhá tak nějak automaticky. Syna Kubíka předávám tchyni a tchánovi na hlídání, vtipkují se mnou, ať jím každé kolo zavolám a hlásím čas a hlavně ať nespěchám. Gabča mi dnes bude dělat doprovod, máme vše sbaleno, vyrážíme pro Mirka Lyska a poté rovnou na místo závodu. Počasí je pro neběhavce chladné, ale jsem pevně rozhodnutý, že triko a kraťasy mi dnes postačí. Na parkovišti u Bělského lesa zdravíme Radima Liptáka, Romana Řehu. Prohodíme pár slov a jdu si s Mirkem pro startovní číslo, vypadá to dnes na velmi veselou výpravu. Čas ubíhá čím dál rychleji, už se seznamuji s prvními metry tratě, abych se zahřál, vše jde jako po másle. Celou dobu je při mně Gabča, která se očividně baví, to mě těší.

Pár minut před startem už stojíme v hloučku běžců, přidává se i Vladan Pecha, vzájemně se hecujeme a poplácáváme, někteří závodníci hlasitě skandují, parádní atmosféra. Odpočet posledních deseti sekund a už se dav hne kupředu. Diváci kolem tratě povzbuzují, závodníci kolem mě vtipkují, zatím se není kam hnát. Jakmile se trochu uvolní cesta, nabírám závodní rychlost, tzn. 5:10 na km, Radim s Romanem se mi rychle ztrácejí v popředí, Mirek se zavěsil za neznámou slečnu, tempo má jasné. Běží se mi skvěle, necítím, že bych se trápil, v lese je poněkud šero, přesto se mi zdá, že je krásně a je skvělý den. V polovině okruhu je občerstvovací stanice, po tento bod má profil tratě mírnou stoupavost, dále až k start/cíli pociťuji klesání, průměrná rychlost na km jde v pohodě pod 5 minut, aniž bych se musel snažit. Po obkroužení prvního kola Gabce hlásím, že je vše v pohodě a lanařím ji, ať se ke mně přidá. Zůstává u povzbuzování a focení. Druhé kolo je totožné s prvním, vnímám akorát vyšší teplotu, kterou snižuji v polovině trati, vodu piju za mírného poklusu, všechno mi jde bez menšího zádrhelu. Všem přihlížejícím a fandícím opětuji jejich povzbuzování tleskáním, máváním, jsem maximálně šťastný. V závěru třetího kola přichází první příznaky vzdoru těla, hamstringy mi dávají najevo, že je to přestává bavit. 
1/2M zabíhám s průměrným časem těsně pod 5 minut na km, na startu mi tentokrát už moc do smíchu není a Gabce je to na první pohled jasné. Chvíli se mnou běží a zkoumavě se ptá, co se děje, nic moc neprozradím, jen potvrdím, že teď už zvolním. První půlka tratě už nemá mírně stoupavý charakter, někdo jakoby navezl hromadu hlíny a kamení, začínám se prát s každou nerovností a na každém km ztrácím čím dál víc. V hlavě pořád přepočítávám varianty výsledného času, do toho se mi víc a víc ozývá varování Romana, zkušeného maratonce, ať si dávám hlavně pozor na křeče. Nejvíce mi vadí klesající časy, než dokroužím čtvrté kolo, průměr se dostává k šesti minutám. Dostávám hlášení, že Vladan svůj cíl splnil - 1/2M pod 2 hodiny! Parádní výsledek, Radim s Romanem mě povzbuzují do pátého kola, ale mě je jasné, že už jeden ze dvou cílů nezvládnu. Chtěl jsem se vlézt s časem pod 3:45, start jsem však rozběhl až příliš rychle a to se na mě začalo nyní projevovat. Neustále zpomaluji, až přecházím do kroku, přesto jsem schopný se donutit k běhu. Hlavu nutím myslet jen a jen na zbývající kilometry, odmítám vnímat, kolik toho mám za sebou, jenže s každým škubnutím v nohách se situace zhoršuje a jsem nucen uvažovat, jak se s tím poperu až do cíle. Ano, to je přece ta maratónská zeď, pár km to vydržím, pak to povolí a zbytek doběhnu v pohodě. V půlce pátého kola mě míjí Míra, který má pro mě v danou chvíli neskutečné tempo. Prohodí pár slov a už je pryč. Z kopce se mi daří nohy opět rozpohybovat, myslím jen na dokončení závodu, časy už neřeším, začínám k sobě mluvit nahlas, zdůvodňuji si, proč vůbec maratón běžím, lidé se za mnou otáčejí…je na mě něco divného? 
Při dobíhání pátého kola cpu do sebe gel a Roman mi dává prostřednictvím Gabky tabletku proti křečím.  Chvíli spolu opět běžíme, uklidňuje mě, ať si hlavně užiju závěr, sotva se rozdělíme, dostávám další o mnoho intenzivnější signály do noh, tabletku začnu kousat, v ústech mám jak na poušti. Jdu, vleču se, občas poskočím, často jdu do dřepu, zkouším uvolnit nohy. Míjím jednu z kontrol, kde mi paní nabízí cukr, tyčinku, ptá se na můj stav, tvrdím, že to už do cíle dojdu. Neuplynulo ani 100 metrů a jdu k zemi, lehám na záda do trávy a zkouším nohy uvolnit. Chlad od země mě rychle nutí zvednout se, což je pro mě asi nejkritičtější bod celého závodu. Křeče mě „cvaknou“ do noh a já se snažím udržet v pohybu. Tento úsek by proti mě vyhrál i lenochod, celý se třesu a mám chuť to zabalit. Vždyť tohle už nemá nic společného se závoděním ani s během. Jako cíl vidím před sebou další kontrolu,  hlasitým dýcháním se povzbuzuji, každý krok je pro mě utrpení, ale nějak se dokážu posouvat kupředu. Mnoho běžců se u mě zastaví a buď mne povzbudí, nebo se snaží nějak poradit, tohle mě čím dál více probouzí k životu. K půlce trati je to už jen kilometr. Tam mě čeká voda! Mám před sebou další vidinu zlepšení aktuálního stavu. Když se na občerstvení dostávám, vypiju skoro půl litru vody a začínám se cítit lépe. Na hodinkách sleduji průměrnou rychlost, z 16ti minut na km se dostávám pod 12, vím, že přijde klesání, tam ještě zrychlím. Vnímám, že z nejhoršího jsem venku, chci se rozběhnout, ale zatím se brzdím. Sklon mi napomáhá k rozhodnutí, poslední cca. 2km, běžím! Na konci lesa mě zdraví Vladan s Romanem, doprovázejí mě až do cíle, jsem jim za to velmi vděčný. Zbytek jste si přečetli na začátku..

Pár bodů k shrnutí, které bych rád uchoval v paměti:

- Trénuj větší objem km v závodním tempu, pár běhů a závodů nestačí
- V závodě jez a pij 2x víc, než si myslíš, že je potřeba
- Drž se plánu od začátku, nenech se čerstvými nohami hnát rychleji, vymstí se ti to
- Když neposlouchají nohy, je třeba nejprve povzbudit mysl


Mohl bych pokračovat dál, ale ještě chvíli mi potrvá, než si všechny dojmy a informace v sobě urovnám, nejspíš mi pomůžou nadcházející tréninky, závody. Od maratonu uplynuly čtyři dny, cítím se dobře, pouze pravá noha úplně neposlouchá a při kratším běhu mi hned tuhnou svaly na nohou. Takže docela snesitelný stav J

6 komentářů:

  1. Robe, velká pochvala a klobouk dolů za dodržení olympijského hesla. O více věcech se říká, že poprvé to není ono :-). Díky za super zprostředkování radosti i trápení. Pro nás neposkvrněné........... Klára

    OdpovědětVymazat
  2. Tak tohle je Robe zpověď - duchovní svléknutí do naha - nedovede to každý. Ten článek by měl být povinným čtením pro všechny "prvomaratonce".
    Klobouk dolů k tomu co jsi prožil a nevzdal i k tomu že ses s tím svěřil ostatním.
    Mira

    OdpovědětVymazat
  3. Robe, ještě jednou gratuluji, díky za cennou zkušenost, věřím, že mi kněčemu příští rok bude! Zvládl jsi to navzdory všemu skvěle !!! Ta zkušenost je víc než čas zaběhnutí.

    OdpovědětVymazat
  4. Gratuluji k velmi silnému zážitku, byť nebyl úplně příjemný - a k tomu, jak jsi to nakonec zvládnul. Přeji Ti ještě hodně dalších kilometrů a hodně dalších intenzivních zážitků. Možná se časem taky nechám chytit a možná si někdy nějaký maraton zaběhneme spolu ... ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. diky moc vsem za pozitivni ohlasy, cekal jsem spis kritiku, poradneho sprda, jak malo jsem daval pozor na uternich lekcich, apod. :-) . Jsem si jisty, ze tohle nebyl muj prvni a posledni maraton, uz ted si v hlave lajnuju, jakym zpusobem se chci pripravit na dalsi..a kdy to bude? Kveten, nebo cerven by mohl byt fajn pro dalsi zavod :-D

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj Robe,
    to co sis prožil mi připomnělo můj první maratón 2007 v Praze, od 35 km křeče zezadu stehen, co km jsem stál a protahoval, tak protrápených 7 km jsem už nikdy nezažil ....a další rok jsem se ani k maratónu neodhodlal, takový jsem z toho měl strach :-( A dnes ? Vím, že nikdy nemám a nebudu mít na maratón dost naběháno, přesto je pro mě maratónská turistika motivací k tomu, abych se hýbal, běhal, jezdil na kole. Druhá půlka je vždy pro mě trochu dobrodružství, na křeče po 35 km jsem si už jaksi zvykl, snažím se s nimi bojovat anticramp. tabletama, hořčíkem atd., ale stejně se prakticky pokaždé přihlásí ....

    OdpovědětVymazat