úterý 16. prosince 2014

Zimní spánek nehrozí!

Aktuálně se potkáváme ve středu večer na starém autobusovém nádraží ve FM a odtud společně běžíme na Lipinské schody, kde si dáváme podle nálady, energie 6 - 8 opakování. Čas setkání je trochu pozdní - v cca. 20:15, ale na schodech se člověk rychle probere :-) ! Návrat bývá kolem 21:30-45. Členové i nečlenové PT, rádi Vás uvidíme. A nebojte, vy také uvidíte, schody jsou dostatečně osvětlené a místa je tam dost.


O víkendu se pak část z nás posbírá na výstup Lysé hory v rámci www.lysacup.cz , pokud někdo nevlastní čip, který je nutný pro účast, není problém půjčit, ještě se nestalo, abychom se sešli všichni vlastníci obojku na jedné etapě. Komu nevyhovuje z jakýchkoliv důvodů účast na LC, přesto by si rád odskočil do hor, skoro pravidelně vyráží Radim autobusem v odpoledních hodinách na Visalaje, nebo do Krásné, nebo beru auto já (Rob) , tak stačí dát echo a může nás jet víc. Každopádně na odpoledne se teď čelovka vždy hodí :-) .
zdroj: www.360pano.cz 
Jinak další varianta je využití dožínkového oválu, kde poslední dobou čím dál více kroužím a budu kroužit v rámci zimní přípravy, ať už přes týden po večerech ( 19 - 21h ) , nebo pak o víkendu dle možností. 

Jaká je Vaše zimní příprava? Bude ukončení sezóny s posezením? V případě zájmu, dejte vědět a něco vymyslíme!

pátek 12. prosince 2014

H10 2014 resumé

Už je to "pár" týdnů, co se v našem městě konal vyhlášený závod - Hornická desítka. Přesto by bylo vhodné se k této události aspoň na chvíli vrátit. Skvělou účast a rychlé časy předvedli i členové z Pepa teamu, a tak bych rád uvedl jejich výkony a dosažené časy.

V dopoledních hodinách si odběhnou závod ti nejmenší, kde se mihli i naše ratolesti a měli možnost nasát závodní atmosféru, která nás čekala až do odpoledního startu. V rámci těchto doprovodných závodů si aspoň vyzvedáváme postupně startovací čísla, takže na mílařích a hlavním závodě se potkáváme už všichni vyzdobeni. 

V závodě mílařů se měli poprat s ostatními Maruška Ševčíková, Gabka Husániková a Filip "Fík" Landsberger. Poslední se vyškrtl ze seznamu po těžkém ale zdárném boji na maratonu v Bruselu, jsi borec Fíku! Takže nám zbývají dvě budoucí soupeřky, které měly za cíl tento závod úspěšně dokončit a maximálně si ho užít. Podle dojmů z 3,3km trati si holky odnesly mnoho nových zkušenosti do budoucna. Doufejme, že na jaře se ukážou v plné síle i na dalších místních závodech.

53. v kt. Husániková Gabriela  0:18:03
72. v kt. Ševčíková Marie 0:26:14

H10 - je nás tu mnoho! Silnice před startovním obloukem se rychle plní, odskočení do křoví je pak "trestáno" odsunutím až skoro na chvost závodního pole. V popředí vidím Radima Liptáka s Terkou Samiecovou, svůj post zadáka sdílím s Lukášem Krejčím a pozice zbytku žlutě oděných kolegů můžeme jen tipovat. Po odstartování se dostáváme až po 20s k časomíře a ani za první zatáčkou to moc prostupné není. Ženu před sebou Lukáše, který nám vylepšuje vyhlídky na plynulejší běh v davu. Takto máme možnost pozdravit ostatní ( resp. ty, které doženeme! :-)  ) členy PT. Po prvním kilometru začíná být situace lepší a už není třeba řešit, kdo koho pošlape. Skvělé je povzbuzování diváků, na každém rohu nacházíte známé tváře, děti si chtějí plácnout rukou, chybí tu jen muzikanti ( aspoň bubeníci ), to by bylo dokonalé! Tři kola závodu utečou jako nic a už jsme v cíli. Postupně se sbíráme do společného hloučku, přesto nás několik na týmové fotce chybí, ale povedlo se.


5. v kt. Šindelek Daniel 0:36:50
7. v kt. Trávníček Rostislav 0:37:49
12. v kt. Lipták Radim 0:38:41
16. v kt. Krejčí Lukáš 0:39:40
14. v kt. Vernarský Jaroslav 0:39:59
24. v kt. Goryczka Michal 0:40:32
30. v kt. Moškoř Marek 0:42:13
57. v kt. Husánik Robert 0:42:18 OR
37. v kt. Dinter Jiří 0:44:23
9. v kt. Trávničková Lila 0:45:44 OR
23. v kt. Trávníček Lukáš 0:47:59
29. v kt. Lysek Miroslav 0:48:22
54. v kt. Pecha Vladan 0:49:23 OR
30. v kt. Samiecová Tereza 0:50:57
66. v kt. Řeha Roman 0:52:27
42. v kt. Kopcová Eva 0:52:58
4. v kt. Šokálová Ludmila 0:53:33

Domlouváme se na odpolední vyhlášení, kde se v hojném počtu opět potkáváme a je co slavit!

úterý 14. října 2014

5BV 2014: Záznam z výletu do vlastní hlavy a po Beskydech

Marek Moškoř

5BV 2014: Záznam z výletu do vlastní hlavy a po Beskydech

Článek je dlouhý, ale v porovnání s tím, jaká beskydská pětka doopravdy je, je ještě dost krátký. Pět beskydských vrcholů je akcí, kterou jsem si už nějakou dobu chtěl vyzkoušet. Bohužel sehnat k sobě někoho dostatečně bláznivého, kdo se nebojí bolesti ani nejistého výsledku, nebylo snadné. Přece jen, tohle není běžná sportovní akce a slovo extrém nemá ve svém podtitulu náhodou. Na začátku roku se mi ale podařilo domluvit se s kamarádem Viktorem. Není to sice běžec, ale věděl jsem o něm, že před třemi lety došel v nevhodné obuvi Beskydskou sedmičku – už tento fakt byl pro mě příslibem, že tenhle kluk se jen tak nevzdá. Podali jsme přihlášku jako tým Brownův pohyb a začali se těšit na závod. Přípravu jsme nějak extra neřešili, dvakrát jsme vyrazili obrazit hlavně méně známá místa. Na konci zimy jsme prošmejdili okolí Grúně (Těšiňočka, Malý a Velký Lučný, Janikula) a v létě jsme prozkoumali okolí vrcholu Slavíč a přilehlé hřebeny. 

Mezitím jsem si v průběhu roku ověřil, že mi vyhovují delší trasy v horách. Padesátka v Kalifornii nebo Slezský maraton mi docela sedly. Nejsem sice nějak extra rychlý, ale vždy si pohyb v přírodě užívám a to mi ke štěstí stačí. Letošní rok zcela záměrně ignoruji systematický tréninkový plán. Jediné, o co se snažím, je prostě chodit běhat. Netlačím na pilu, snažím se naučit poslouchat, co mi říká mé tělo. Výsledkem je zlepšení časů ve všech závodech, které jsem zatím letos absolvoval. Byl jsem proto dost zvědavý, v jaké formě mě zastihne podzim. A pak to začalo. Na začátku září týden výpadek v běhání pro nemoc. Než jsem se dostal zpátky do rytmu, tak pár dní před Ostravským půlmaratonem nepříjemné bolesti břicha. Do závodu jsem proto šel bez očekávání – a byl z toho nakonec osobák 1:31:11. Do 5BV zbývaly dva týdny, během kterých jsem se k běhu dostal pouze třikrát, vždy spíše tak na zahřátí. Ale už jsem to neřešil. S parťákem jsme měli už dlouho naprosto jasnou závodní strategii: půjdeme na pohodu, turisticky, žádné běhání nebo závodění. 

Skvěle vyhlížející předpověď počasí slibovala na druhý říjnový víkend teplo a sucho. Co víc si přát? Ve Frýdku jsme nabrali Vendy a Ondru z týmu Červený trpaslík a jelo se vstříc dobrodružství. Protože se všichni dobře známe, dohodli jsme se, že pokud nám sedne tempo, tak se budeme v závodě držet spolu. Hodně se to hodilo zvláště v první noci, takže nám cesta utekla jako nic. Ale ještě rychle zpátky na start. Závod začínal v centru Vitality ve Vendryni u Třince. Skvělé zázemí sportovního areálu a báječní organizátoři nás nabíjeli dobrou náladou. Zaregistrovat se, vyzvednout trička, vystát frontu na guláš. 

Do startu závodu zbývala necelá hodinka, takže příprava byla úplně v pohodě. Batoh jsem si balil už doma, zbývalo jen převléci se. Zde si dovolím ještě krátkou odbočku k vybavení. Docela dlouho jsem byl přesvědčen, že si vezmu svoje Salomon XT S-LAB 5 Softground. Vzhledem k místu startu (předpokládal jsem dost asfaltu) i suchému počasí to ale postrádalo logiku. Zvolil jsem proto trailové Saucony Peregrine 4, které mají skvělou přilnavost a hlavně na tvrdém povrchu jsou měkké, téměř jako silniční boty.   Ponožky jsem zvolil pětiprsté Smartwool. Ponožky jsem vůbec nesundával, boty jen kvůli vytřepání kamínků nebo jehličí. I když jsem boty vykoupal v ranní rose a okusily řádně bláta, tak v cíli jsem neshledal na nohou žádný puchýř nebo otlačeninu, dokonce ani můj tradiční černý nehet se nekonal. Pro někoho možná malé detaily, ale viděl jsem, jak moc to dokáže ovlivnit průběh celého závodu.

NA HRANIČNÍ ČÁRU

Je pátek těsně před 22:00 a 200 dvojic už napjatě sleduje plátno s odpočítáváním. 3, 2, 1, 0! K pódiu, ze kterého ještě před chvíli hovořili moderátoři, se řítí týmy a rychle hledají obálku se svým číslem. Mezitím se na plátně objevuje název nástupního vrcholu, kde se terpve dozvíme polohu prvního kontrolního bodu (KB). Beskydské sedlo, to je mi povědomé. Skenuji mapu a záhy místo nalézám na hranicích s Polskem. Rychle se rozhodujeme pro postup po asfaltce přes Bystřici a Nýdek. Čeká nás zhruba jedenáct kilometrů, v sedle se objevujeme někdy před půlnocí. Nahoře již dvojice studují svoje mapy. Prvním KB je Trojmezí. Vždyť to ani není vrchol! Je to sice pravda, ale po cestě k našemu prvnímu cíli si vrcholů užijeme hned několik, volíme totiž trasu po červené. Noc je teplá, hvězdy a měsíc svítí a my zdoláváme jeden vrchol za druhým. Malý Sošov, Velký Sošov, Cieślar, Malý Stožek, Velký Stožek – to už je pět, viďte. Krkavice. Šest, to je taky vrchol. 



Máme v plánu sejít z hřebene nedaleko za Krkavicí, ale kolem je husté borůvčí a nízká smrčina, takže je nemožné najít odbočku na cestu, kterou vidíme v mapě. Druhou vracečku dolů doprava ale naštěstí už trefujeme. Připojuje se k nám ještě jedna dvojice (potkáme se opět při cestě na 3KB). Sice nevíme, kam stezka vede, ale jdeme jistým krokem. Musí to vyjít. Po cca 15 minutách se napojujeme na značku. Hurá, povedlo se! Když před půl třetí procházíme kolem jednoho domu na začátku Bukovce, stojí tam pán s tácem cukroví. Jsou to sice už jen zbytky, to nejlepší kousky pobraly rychlejší týmy, ale máme radost. Říká, že jeho žena ještě vaří čaj. Využíváme ale možnosti doplnit si vodu. S díky pokračujeme dále. Diplom této rodině! V lese nad Bukovcem se podstatně změní charakter počasí. Bezmračnou oblohu střídá hustá mlha. Na KB1 jsme v čase 4:12, v nohou téměř 33 km. Dalším bodem je Kozubová, vrchol na druhé straně Jablunkovského průsmyku.


Cesta na Kozubovou nebyla ničím zvlášť výjimečná. Anebo vlastně ano. Už po pár kilometrech se nám podařilo sejít ze značky, takže jsme minuli Girovou ne jižně, ale severně. Nicméně po zjištění skutečnosti (Hele, už docela dlouho jsme nikoho neviděli), se nám podařilo nakonec napojit. Příjemným zjištěním bylo to, že jsme tak šli kratší trasou, než jsme plánovali. Nepříjemné ale zase bylo, že někdy nad ránem začala Ondru z druhého týmu zlobit achilovka, ke které se přidal i slušný vlček. V Dolní Lomné snídáme čerstvé pečivo a za chvíli už zase jdeme nahoru. Krátce po půl desáté se hlásíme u kontroly, společně s již legendárními Římánky. Dalším vrcholem je 25 km vzdálená Těšiňočka. Super, tam jsme byli, víme, co můžeme očekávat. Ještě ale nikam nespěcháme, dáváme Kofolu a vyhlížíme druhý tým. Už z dálky je patrné, že Kozubová bude jejich poslední štací. Loučíme se tedy a vydáváme se nádherným slunečným dnem po hřebeni dále.


NEJKRATŠÍ CESTA JE PŘES NEJVYŠŠÍ HORU

Cesta na Těšiňočku je příznačná tím, že dlouhé hodiny nepotkáváme žádný tým. Tipujeme, že ti nejlepší jsou dávno před námi a vlna, kterou jdeme my, to z větší části asi vzdala. V oblasti Malého Polomu musíme jít spodní dřevařskou cestou, protože nás na hřeben nepustí správa CHKO a ochranáři. Když ale vidíme, jaké stopy zanechali při cestě z Polomu majitelé horských kol, nabýváme dojmu, že v tom není žádná ochrana, jako spíše politika. A ta paseka, kterou jsme viděli na jiných místech po těžbě dřeva, to snad ani nemusím zmiňovat. Na odbočce “obchůzí trasy” nás dohání jeden tým, brzy pak potkáváme další. S týmem "Relax víkend pro dva" dobře pokecáme a dlouhá a nezáživná cesta nám hned lépe uteče. Z Grúně už vidíme Těšíňočku, kde jediná rozumná cesta na její vrchol je po sjezdovce. Dole potkáváme demotivovaný tým, který se rozhodl pro návrat na základnu. Dáváme docela v pohodě sjezdovku (po necelých 80 km chůze) a za chvilku jsme nahoře. Shora je průsekem krásně vidět vrchol Lysé hory, za kterou v přímém zákrytu leží KB4, Kykulka. 



Fotíme se na vrcholu a rychle vyhodnocujeme situaci. Kykulku dáme, vezmeme to přes Lysou a na vrcholu se občerstvíme. V nohách se už ozývají nachozené kilometry. Čím více jdeme z kopce, zejména po zpevněných cestách, tím méně je nám to příjemné. Zjišťujeme ale, že nám začínají vyhovovat stoupání. Kopce začínáme zdolávat v mechanickém tempu, dokonce máme pocit, že o něco rychleji, než na začátku. Na vrcholu Lysé hory jsme někdy před sedmou. Než si stihneme dát polévku a něco k pití, tak se venku zatáhne a nastává hnusná vlezlá zima s nepříjemným větrem. Volíme metodu rychlému sestupu. Morálka je stále vynikající, i když Viktor už začíná lehce zaostávat. Nepřikládám tomu zatím příliš velký význam, cesta ubíhá a my věříme, že pátý vrchol už bude blízko základny. Ve třičtvrtě na osm dobýváme Kykulku. Čeká nás zde pozitivní zpráva: poslední vrchol je Javorový.



SETKÁNÍ S DIVOČÁKY A ÚPRK PŘED MAĎARY

Vědomí, že nás od cíle dělí už jen jeden vrchol nám vlévá do žil nový život. Cestou dolů na Krásnou dokonce na pár místech běžíme. Začali jsme závodit! Po 95 kilometrech. Rozhodujeme se neobcházet Travný přes Pražmo, ale stoupáme přes sedlo Na Přelači, kde se chceme napojit na lesní cestu a sestoupat na Morávku. První část plánu je bez problémů, ale lesní cestu nemůžeme najít. Nakonec se napojujeme, ale stačí chvilka a přecházíme vhodné místo a sestupujeme jinam, než jsme chtěli. Viktora navíc atakuje vlk a než se dostaneme na asfaltku na začátku Morávky, je můj parťák téměř vypnutý. Fyzická únava a bolest si začíná vybírat svou daň. Poprvé výrazně zpomalujeme. Ve stoupání z Morávky nás předbíhají dva týmy. Zastavujeme se už hodně často. Zkouším jít pomaleji a povzbuzovat. Z rutiny nás na chvíli vytrhne stádo divokých prasat, které slyšíme pár metrů od nás pod cestou u Velkého Lipového. Cesta se vleče a kilometry jsou nekonečné. Zpomalení tempa a únava se podepisují i na mně. Zažívám živé sny, vidím v lese věci, které tam nejsou, začíná mi vypadávat obraz a zvuk. Ale jdeme. A bojujeme. Až na poslední vrchol. V 2:00 dostáváme zápis na Javorovém.

Máme to! Teď už se jen dostat do cíle. Nejtěžší část závodu ale právě začíná. Vidím, že parťák jde s velikým sebezapřením. Přídává se ještě bolest zad. Suneme se vpřed. Víme, že každé světlo čelovky za námi se rovná ztrátě jednoho místa. To, co bychom jinak normálně kontrolovali, je mimo naše síly. Nevadí, hlavně dojít. Volíme trasu z Javorového po zelené, což je nejhorší značená trasa v celých Beskydech. Pokud by někdo chtěl návod, kudy rozhodně trasu nevést, ať se jde proškolit právě zde. Chodník je veden šílenými klikaticemi naprosto nevhodným velmi prudkým terénem. Pod nohama kamení, listí a kořeny a hlavně neustálé vracečky. Do zblbnutí. A teď si představte, že tohle scházíte dolů, ve tmě, v nohách hrubě přes sto kilometrů. Ale slezli jsme.


Do cíle zbývá nějakých 5 kilometrů, polovina z toho po psychedelicky rovné cestě lesem. Předbíhají nás další dva týmy. No nevadí, hlavně dojít. Otáčím se a cca 150 za námi vidím další světélka. To by ale už snad nemuselo být… A v tom mě to napadlo. Kde není cíl není ani vůle. Zhasínáme čelovky a jdeme lesem po tmě. Vypadá to, že finta zabrala. Světla čelovek za námi jsou stále stejně daleko, nevšimli si nás a tak nepřidávají. Les končí a jdeme krajem vesnice, kde se objevuje pouliční osvětlení. Ti vzadu nás nesmí vidět! Na chvíli to rozbíháme, abychom byli skryti ve tmě co nejdéle. Vidíme světla cca 300 m od nás. Vypadá to, že už nás nedoženou. Párkrát se ještě otočíme, ale vypadá to dobře. Přecházíme hlavní cestu, do cíle zbývá už jen cca 200 metrů. "Čelovky!” vykřikne Viktor, “tam na lávce přes řeku, kousek za námi.” Zase se rozbíháme. 100 m před cílem už víme, že nás nedoženou. Zvládli jsme to. V nohách 125 kilometrů s převýšením necelých 4900 metrů. Za minutu po nás přicházejí naši poslední soupeři, maďarský tým TTT. Tito nenápadní stejcové v obyčejných kalhotách mají od nás velký respekt. Je to totiž přesně ten typ lidí, do kterých byste to nikdy v životě neřekli. 

5BV je jedinečná akce a já pořadatelům přeji, ať vytrvají. I když je to kruťárna a místy dost pakárna, tak v konečném důsledku zde více než jinde platí “jaký si to uděláš, takový to máš”. Díky. 


pátek 15. srpna 2014

Běh Oborou 2014

Ve středu 13.7. jsem se poprvé účastnila Běhu Oborou. Běží se trasa Mniší-Hukvaldská obora, kterou mám téměř za domem, ale ostuda je, že jsem si tam ještě nebyla, ani tréninkově, zaběhat :-).
Bylo mi naznačeno, že je to celkem zvlněná trasa, no a byla. Desetikilometrový závod. Převýšení bylo menší než běhám v tréninku (jak je to možné?- nechápala jsem), ale v závodě jsem tedy měla pocit, že je to stále do kopce, chvíli z kopce a opět do kopce a že ty rovinky jsou vlastně taky do kopce. Pocitově jediné "z kopce" mi to přišlo až na konci závodu.
Jako správný výmluvář, proč nebyl lepší čas, uvedu že jsem už třetí den měla celkem silný kašel a trochu teplotu, takže jsem se na závod přišla vypotit-což se nakonec povedlo.
Přiznám se, že jsem i dvakrát přešla do kroku-tudíž, mé milé soupeřky, formu stále nemám a asi tento rok už mít nebudu, tak snad se zastaví na návštěvu příští rok ;-).
Závod byl velice komorní, díky čemuž se mi podařilo obsadit třetí místo. Příští rok se ráda zúčastním, i když mi momentálně přišla trasa celkem náročná a bolelo to.

Žádný jiný Pepa Teamák se nedostavil, z čehož jsem byla velice smutná!!! Styďte se!



pondělí 4. srpna 2014

L4L 2.0 / Robert

Sobota ráno, přijíždíme k Švarné Hance, Slunce s okolními mraky a vrcholky kopců vytváří krásnou podívanou. Čtyři chlapi v autě, vzdychají a hledají ta pravá slova pro popsání neskutečné scenérie. Sakra!  Jdeme na nejdrsnější akci mé běžecké kariéry a místo chlapáckého povzbuzování tu málem počítáme kuličky rosy, ale byla to fakt nádhera :) . Atmosféra i na startu parádní, Luděk s Liborem nás uvítají, dozvídáme se, že se opravdu nejedná o závod v hledání čtyřlístků ( jsem v tom celkem machr ) a už se mačkáme na startu, včetně "monstr" KiliJánka. 

Start je pohodový, než se dostaneme k prvnímu stoupání, jsem dostatečně probraný. Nervozita ze mě rychle opadla, předchozí dva dny to se mnou bylo asi veselé.. Cesta ubíhá svižně, tempo mi udává aktuální tf, podle kterého se snažím regulovat otáčky. Styl z Lysacupu, kde se běží jeden kopec naplno, tady nesmím aplikovat, skončil bych v druhém výstupu. Začíná být teplo, ještě že jsem pořídil před pár dny batoh s vakem na vodu. Poctivě upíjím v pravidelných intervalech, dnes mě křeče nepotkají, ani „zeď“ . První výstup nebolí, oproti plánu jsem nahoře skoro o 10 minut dřív. Jirka Karásek i další organizátoři/dobrovolníci asistují, jako bych byl součásti profi týmu. Během pár minut už kamzíkuji po severní sjezdovce, hlavně s rozvahou, tohle kamenné řečiště je noční můrou pro mé kotníky. Čím více je terén čitelnější, tím víc zrychluji a nechávám za sebou jednoho soupeře za druhým, kontroly povzbuzují, pod Kykulkou začíná krásný úsek v lese, tam do toho šlapu ještě víc, než doběhnu do Krásné, probleskne mi hlavou, že jsem to možná pustil moc rychle, ale tep byl v pohodě, cítím se dobře a stoupání mě opět vrátí na pozici, kam patřím. A taky že jo, sotva se změní sklon, tep letí nahoru, já už šoupu podrážkami, abych šel co nejpomaleji, ale nic nezabírá. Počasí nastavilo vysokou teplotu, my se teď grilujeme ze všech stran a potkávám první odpadlíky. Jeden kulhá, dalšího trápí křeče, promlouvám k sobě, že takhle dopadnout nesmím. Kašlu na postupné propadávání se v pořadí, počítal jsem s tím, hůř se to pak v reálu vstřebává. Tentokrát se dostávám na Lysou s menším skluzem oproti plánu. Cítím se pořád dobře, doplňuji prázdné kapsy tyčinkami, dávám první pivo – skvělé osvěžení, potkávám se s Honzou Zemaníkem, zrovna dokončil třetí výstup, stará se o něj nejspíš rodina, vypadá soustředěně. 

Pokračuji dál, na tento seběh jsem se těšil, jde se dolů k Mazáku, do Velkých Větrů jsem na pozoru, kameny kam se podíváš, ale jde to dobře. Opět střídám pozice se závodníky, kteří jsou silní v kopcích. Vlaďka si nás dole zapisuje a hurá do nejdelšího výstupu dnešního dne. Etapu od hráze mám rád, jenže dnes mi přijde nekonečná. Dostavují se náznaky křečí, trochu ztrácím koncentraci a uzavírám se do sebe. To není dobré. Chlapík přede mnou zvrací, tohle taky není dobré. Žaludek je naplněný akorát tak vodou, tyčinky nejsem schopný pozřít, a tak sahám po prvním gelu. Předbíhá mě turista s batůžkem, pak paní na vycházce. Tak dost, začnu se opět soustředit na krpál, zapřu se do stehen a rovnoměrným tempem lezu nahoru. Kousek pod vrcholem mě dobíhá závodnice, hlásí mi, že už zbývá jen kilometr. Vím, že je to víc, ale zní to dobře, její krátké šortky taky vypadají dobře, tak se za ni pověsím a stoupáme k třetímu vrcholu dne. Když dorazím na Lysou, vím, že závod dokončím. Psychicky jsem na tom dobře, srandičky mi jdou, pouze únava fyzická mě čím dál víc brzdí. 


Opět šlapu po severní sjezdovce, potkávám známou s kamarády, nabízejí mi šampaňské, které si nesou, málem vrhám, poděkuji a raději utíkám dál. Tohle mi hlava prostě nebere, venku nádherně a lidi se jdou „zbučet“ .  Potkávám Jirku Římanka, fotí mě, zpovídá, valím dál. Za Ivančenou kontrola, z dálky mě povzbuzují, začnu poskakovat jako kamzík, do toho zkouším ze sebe vyloudit melodii z filmu Rocky, takové ty fanfáry :D . Vybíhám na Kykulku, další kontrola, ale tak trochu spící bez nálady, tak jim to vracím za dnešní ráno. Křičím „DO TOHOOOO! Ještě kousek!“ , fungovalo to, i pes na mě štěká, mám radost, že hlava není v mrákotech, to je základ. Další seběh k hotelu Bezruč, tohle mě baví, i když stehna jsou už na kaši, opět sbírám skalpy, v potoce se opláchnu a valím dál. A je to tady! Sjezdovka, v tréninku nic výjimečného, tady v posledním stoupáku na Lysou, výzva numero uno. Chlapík přede mnou kulhá na levou nohu, ale má aspoň hůlky, tak si nějak pomáhá. Dělám mikro krůčky, jdu raději mimo vyšlapanou stezku, která občas nutí k delším krokům. Hlavně nedostat křeč. Míjím dalšího ogara, ten leží v klubíčku, oči zavřené, nezávidím mu. Je to za mnou, za Albínovým náměstím mě přesto berou chmury, je čas na druhý gel. Raději si na to sednu na pařez, tohle buď vstřebám, nebo budu muset na borůvky. Že jsem si raději nevzal Jesenku, nebo Pikao. Do posledních cca. 3km výstupu se ke mě přidává záchranář z Olomouce, teď se zachraňujeme vzájemně povídáním si o všem, na posledním km mu utíkám, chci si tu finální občerstvovačku zasloužit, vyskáču po kamenech nahoru a už do sebe láduji, co se do mě vejde. Chvíli to vypadá na dobrý nápad, ale vzápětí mi je zima, vyměním triko, pak se zkouším rozběhnout. Žaludek diktuje jiné podmínky, takhle to nepůjde. Je mi špatně, tohle se nemělo stát. Teď jsem měl letět dolů, vždyť na Visalaje vede dálnice, kterou dobře znám. Teprve cca. 2km od Visalají konečně nakopnu vrtuli a běžím, co to jde. Ostatní závodnici nechápavě hledí, ptají se, jestli ještě fakt závodím. Zkouším, co ještě snesu, beru útokem i všechny oštěpaře a doufám, že mi to za dalších 100m nevrátí. Neohlížím se, zbývá mírný sešup na cestu k Švarné Hance a na posledních metrech mě nahání traktor, kterému neuhnu, i kdybych se plazil. Jsem v cíli! Hudy mě zdraví s Vlaďkou v ruce, zvládl jsem to. Gratulace letí na všechny strany, všichni spokojení, že to mají za sebou. Ve mně to hýří pozitivními pocity, jsem nadšený, že jsem nikde vysloveně neodpadl. After-párty se rozjíždí docela rychle, chytám křeče do nohou, kopnu do sebe tekuté magnesium na povzbuzení, ale tělo se uklidní až o několik hodin později. Wow! Byl to nářez, který jsem si opravdu užil.

Gratulace všem účastníkům, kteří se postavili na start, pro mě to byla obrovská výzva, třebaže jsem se snažil poctivě připravovat..jak jsem to po závodě říkal? Jsem moc mladý a blbý, abych se do něčeho podobného znovu pouštěl? Za rok mi bude 30, to už budu aspoň „starý“ :D .  Díky všem za skvělý zážitek, který určitě zůstane dlouho v nás.

V číslech jsem se moc zatím nehrabal, měl jsem pro sebe dva časové limity, 11h když půjde vše hladce a 12h, kdyby se vyskytly komplikace. Závod jsem zvládl za 11h 48min, takže spokojenost.  Hůlky příště musím vzít na 100%, dost mi chyběly a nejspíš bych byl o dost rychlejší v kopcích. Před startem váha 82,5kg , večer 80kg. Vypil jsem cca. 8-9L vody, 1,5L ionťáku, piva, coly, snědl několik tyčinek, oříškové, ovesné, pár banánů, dva chleby se škvarkovou pomazánkou, 2 gely. Je mi jasné, že s kratší dobou na trati bych nemusel tolik trpět s břichem, ale to je především otázka tréninku, kde se musím posunout dál. Jsem maximálně nakopnutý k dalšímu zlepšování se, nejbližší akce, kde se uvidíme, bude Nezmar Sky maraton koncem září.

pátek 30. května 2014

Tréninky

Ať už se jedná o úseky, nebo delší běhy v tempu, někdy to s parťákem bývá příjemnější a když jich je celá hromada, pak je to teprve zábava! Zkusíme obnovit tradici úterních tréninků? Nebo bude jiný den vhodný? Čas v 17,00 , nebo v 18,00 ? Prosím, uveďte zde do komentářů, který termín Vám sedí, zkusíme dát hlavy dohromady a pak něco naplánujeme. Diskuze bude probíhat i zde: https://www.facebook.com/PepaTeam , tak snad se domluvíme rychle.




středa 28. května 2014

Běh na Lysou

10. ročník běhu na Lysou

O víkendu se dělíme na dvě výpravy, jedna parta si jde zaběhat do Štramberku a ta druhá, ve které se nacházím, míří do Ostravice. Počasí parádní, ve středu jsem na teplo nadával, ale to jsem kroužil na dráze, tentokrát se těším do přírody. Poprvé jsem tento závod běžel minulý rok, přišel mi velmi náročný, zvláště závěr, kde jsme bojovali o pozice na severní sjezdovce, pro mě extra výživná záležitost. Jak se na startu dozvídáme, tato sjezdovka nás bohužel letos mine, dělají se na ní terénní úpravy, a tak nás pořadatelé povedou do cíle přes rovinatou pasáž Velké Větry a serpentiny pod vrcholem Lysé.

Až tam nahoru se dnes podíváme
Mě pořád zlobí pravý kotník, který velmi nerad spolupracuje hlavně při sebězích, takže se vnitřně připravuji na pokorný běh. Snažím se pořádně rozcvičit, ať funguji na 100% od startu, pocitově nic moc, ale všechny chmury potlačím a pak už chci jen závodit, spatřit cíl. Před startovním obloukem se nás mačká cca 200 běžců, z řady PT je zde ještě Radim, Lukáš, Michal, Jarda.

Po rozběhnutí se nikam nehrnu, ze všech stran se tlačí všichni kupředu a párkrát o sebe zabrzdíme. Za řekou se opět štosujeme do řady, máme před sebou první kopec, spíš taková předzvěst toho, co nás čeká. Zde je zdržení velké a pár nedočkavců nechápe, že tu předbíhání není úplně na místě. Více než dva se vedle sebe nevlezeme, přesto to někteří zkoušejí. Ještě máme před sebou kousek asfaltky, kde už běžíme v stoupáku a pak hurá do lesa. Cítím se naprosto skvěle, nohy poslušně šlapou, běží, držím se na snesitelné úrovni zakyselení a všude, kde je trochu prostoru, běžím. Žádné kamzíkování se nekoná, takhle bych se sice rychle dostal před dalšího soupeře, ale vzápětí hned zpomalil, abych takový manévr v kopci rozdýchal. Dostávám se k Lence Hájkové, v letošním LC pro mě neporazitelný soupeř. Dnes ji to bohužel moc nejde, a tak ji po chvíli utíkám. V mysli si přemítám scénář, jak mě v závěru dobíhá, zatímco já mám problém vůbec jít, ale hned přepínám zpátky do reality.

Jarda pád rozchodil
To už se blížíme k sjezdovce, kde nás diváci a bubeníci povzbuzují vzhůru do dalšího stoupání. Jde se dobře, postupně beru další skalpy a nad sjezdovkou se dostáváme do lesa, který obsahuje z celého závodu pěknou meditativní část, koukám na všechny strany a užívám si to prostředí. Při seběhu k občerstvovací stanici slyším, vidím kutálejícího se Jardu, který si střihnul slušný karambol a teď křičí bolestí. Hned se k němu seběhneme a zkoušíme ho postavit na nohy, nejprve to vypadá dost špatně, ale po chvíli nás posílá do pryč, že to nějak dojde. Za občerstvovačkou střílí foťákem Filip, raději na něj volám, že Jarda asi bude mít problém dojít, ať mu jde naproti. Teď už zbývá jen známá trasa, ale i tak jsem raději na pozoru, jestli nás pořadatelé nepotáhnou jinudy, než bych čekal. Běžíme k Lukšinci přes Ondrášovy díry, je povzbuzující, že se pořád prodírám pomalu v pořadí nahoru.

žízeň je veliká, život mi utíká.. :-)
Michal postupuje vpřed!
Nad Lukšincem málokdy dokážu udržet rozumné tempo, trochu kolísá i teď, ale to už i protivníci přecházejí do chůze a bojujeme s kamenitou stezkou. Do cíle zbývá cca. 2km, mám žízeň a před sebou vidím strouhu, kdesi z úbočí stéká voda, ale nedá se z toho rychle napít. Po pár metrech následuje vracečka a koukám na zdroj vody, které jsem se chtěl napít. Pěkně bahnitá kaluž, žízeň mě rychle přechází a začínám si užívat čerstvého vzduchu, jsem na Velkých Větrech, do cíle zbývá 900m, koukám na hodinky, musím se nahoru dostat pod 1:30, sbírám poslední síly a za chvíli míjím ceduli s 300m značkou, poslední dvě zatáčky a finální rovinka k hladícímu bodu. Mám před sebou několik borců, skalpuju je a ženu se za dalším, dobíháme do cíle současně. Jsem tam!
Lukáš si užívá cílovou rovinku


Iks-Érácí díky za krásný závod, bylo to velmi zábavné, opět jsem se seznámil s mnoha sympatickými lidmi. Budu se těšit na srpnové 4-lístkové klání, kde se snad také potkáme. 

neděle 18. května 2014

Jak si užít první maraton? (Střecha světa)


1. Nic neplánovat
Běhat jsem začal na podzim roku 2012 a loni jsem si zaběhnul první čtyři půlmaratony. Pro letošní rok jsem sice chtěl tuto distanci postupně prodlužovat, přihlásil jsem se na třicetikilometrový závod Valašský Hrb, ale maraton jsem letos neplánoval. Avšak, když nejde Mohamed k hoře, přijde hora k Mohamedovi – a tak jsem v lednu objevil propozice beskydského horského maratonu Střecha světa, který dne 4. května startoval v Morávce, pár kilometrů od mého bydliště. A tomu jsem nemohl odolat – přihlásil jsem se, zúčastnil jsem se a užil jsem si to – zkusím zde popsat, jak se mi to podařilo. První, co jsem tedy udělal – nic jsem si neplánoval. Díky tomu jsem vše bral s nadhledem, zaběhnout si maraton byl bonus navíc, nikoliv jen plnění nějakého plánu či novoročního předsevzetí.
 
Střecha světa - trasa závodu a profil trati

2. Nejezdit daleko
Volbou závodu v místě bydliště jsem získal především luxus domácího zázemí ještě i půl hodiny před startem, tzn. dobře se před závodem vyspat, najíst se a v neposlední řadě se také v klidu vyprázdnit. Na start jsem dorazil čerstvý a bez stresu z cestování nebo čekání – a naopak po doběhu do cíle jsem byl do pěti minut ve vlastní koupelně a mohl jsem se tak ještě před vyhlášením zcivilizovat a také sníst a vypít to nejlepší, co bylo třeba pro doplnění tekutin, iontů a energie po závodě. Druhým aspektem je minimalizace nákladů, které by obnášel maraton např. v některé z evropských metropolí – a tím ovšem také menší tlak na organizaci a úspěch celé akce.

3. Vyhnout se nudě
Když jsem v minulosti přemýšlel o silničním maratonu, děsila mě představa dlouhého monotonního běhu – říkal jsem si, že by to bylo psychicky i fyzicky příliš velice náročné. Tyto obavy se mi ještě potvrdily, když jsem loni v září na konci Ostravského maratonu pozoroval některé běžce na konci závodu. Jednou z cest, jak se tomuto vyhnout, bylo zvolit místo silničního maratonu maraton horský, který je mnohem pestřejší. Stoupání do kopců se střídají se seběhy dolů a s během po rovině – a během závodu se mění nejen profil trati, ale také povrch, po němž se běží. A s každou změnou se mění také svalové skupiny, které se do běhu zapojují. Přestože je tedy horský maraton díky převýšení časově náročnější, zátěž se průběžně rozkládá na různé části těla a lze ji proto lépe zvládnout. A přesně tento předpoklad naplňovala i Střecha světa se stoupáním/klesáním 1700 metrů (i vyhýbání nudě má své meze – není třeba se hned hlásit na skymaraton s tříkilometrovým převýšením …).

4. Objednat si počasí
Je fajn si první maraton zaběhnout za pěkného slunečného počasí, bez srážek, za přiměřených teplot, ne moc vysokých a ani ne moc nízkých. Někteří zkušení borci sice milují déšť, bláto, vítr, mlhu a zimu, ale pro prvomaratonce jsou takovéto komplikace zbytečné. Na druhé straně ani příliš teplé počasí není ideální (vyšší riziko dehydratace, tvorby puchýřů atd.). Na Střeše světa jsme tedy startovali z pěti stupňů nad nulou – u mě to bylo na dlouhé nohavice a tři horní vrstvy (a na Visalajích, jak zafoukalo, tak jsem si dal ještě i čtvrtou vrstvu, aspoň jsem ji nenesl zbytečně). Otužilejší borci byli samozřejmě oděni spořeji, ale možné prochladnutí jsem bral jako větší zlo, tak jsem to řešil takto. Romantický vrchol Lysé Hory se stromy obalenými ledem, jehož tříšť na nás shůry padala, byl celkem fajn. Počasí jsme objednali vcelku správně a i díky tomu jsme si to užili.
 
Pohled z Lysé Hory směrem k Visalajím

5. Něco natrénovat

Žádné tréninkové plány pro přípravu na maraton jsem nestudoval, nicméně i v letošním roce jsem si zaběhnul dva půlmaratony, ale především jsem trénoval běhy v kopcích. Delší běh jsem (společně s Radimem) zkusil jen jeden, šest týdnů před závodem – 33 km s převýšením přes 1100 metrů (4,5 hodiny) – to jsem bez problémů zvládnul a tak jsem si věřil i na závod. Ovšem v období listopad-únor jsem absolvoval patnáct etap Lysacupu a měsíc co měsíc jsem měl naběháno kolem čtyř výškových kilometrů, takže jakási objemová příprava nezbytná pro zvládnutí maratonu to přeci jen byla.

6. Běžet vlastním tempem
Rozhodně je vhodné běžet maraton vlastním tempem – a u horského maratonu to platí obzvláště. Podle hodinek se dost dobře běžet nedá, protože profil se stále mění a nelze žádným jednoduchým způsobem přepočítávat stále se měnící výškový profil na nějaké kilometrové tempo – asi nejlepším řešením je běžet podle vlastních pocitů. Další možností je běžet s někým zkušenějším, kdo má obdobné tempo – já jsem to zkusil s Jirkou z Orlové, který na startu hovořil o pohodovém tempu na výsledný čas sedm hodin. Po pěti kilometrech jsem pochopil, že skutečnost bude poněkud jiná a rozloučili jsme se (nakonec doběhnul výrazně pod šesti hodinami) a dál už jsem běžel více méně sám. Velmi se mi osvědčilo nechat si nějaké síly na závěr – je vskutku příjemné předběhnout v závěrečných třech kilometrech dalších patnáct závodníků …

Po 25 kilometrech, před kontrolou na Visalajích

7. Nezapomenout na doplňování tekutin a energie
Experimenty s tím, jak se běhá s dehydratovaným organismem apod., je lépe si nechat na jinou příležitost. Já jsem například týden před Střechou světa běžel Dolnolhotskou desítku a souhrou okolností jsem se v závěru závodu dostal do hypoglykemie – zkušenost to byla zajímavá a dostačující pro to, abych se podobnému dobrodružství propříště vyhnul. Proto jsem na Střechu světa s sebou nesl 0,75 litrový bidon s iontovým nápojem a na zádech ještě také hydrovak s 1,5 litrem vody (což bylo v daných podmínkách už asi nadbytečné, stačilo do bidonu doplňovat vodu na občerstvovacích stanicích). Během závodu jsem snědl tři banány, nějakou čokoládu, hroznový cukr apod. A po celou dobu jsem se obešel bez jakýchkoliv žaludečních potíží, odskakování si do křoví atd. – to jsem byl moc rád, protože ne všechny tréninky byly takto bezproblémové …

8. Nepodcenit regeneraci
K tomu, abyste si svůj první maraton užili ve zdraví, bohužel nestačí, když se bez zranění dostanete do cíle – je potřeba nepodcenit regeneraci nutnou k tomu, abyste se mohli vrátit do běžné (tréninkové) běžecké zátěže. Dáte-li si tři dny pauzu, než odezní pozávodní bolesti svalů, a pak bez potíží vyklušete pár kilometrů, ještě to nemusí znamenat, že je vše v pořádku. Pokud hned vplujete do intenzívnějšího tréninku, lehce se stane, že se ozve nějaká zapomenutá bolístka, třeba namožený úpon mezi patní kostí a Achillovou šlachou - a pak si musíte regeneraci ještě poněkud prodloužit …


Radim s Michalem sice běželi o dvě hodiny míň, ale taky regenerují ... ;-)

Závěrem
Svůj první maraton jsem si skutečně užil, v tom pozitivním smyslu, tedy bez nepříjemných zážitků. Doběhnul jsem v čase 6:36:30 hod., přede mnou 160 běžců (včetně kategorie Profi) a za mnou celých 90 (desetkrát tolik než např. na etapách Lysacupu). Organizátorům se závod vcelku podařil – šlo navíc o 1. ročník – drobné chybičky (podivný start či chybějící proviant) snad do dalšího ročníku odstraní. Určitě bych se nebál se přihlásit i za rok – pokud ovšem nezkusím nový zážitek v podobě Pražského maratonu … A na úplný závěr musím připomenout i pěkné výsledky svých tréninkových partnerů – Radim Lipták 11. místo v kategorii Profi a Michal Goryczka 8. místo v kategorii Hobby – oba v čase 4:19 hodin.

středa 14. května 2014

50km v trailovém ráji / Marek Moškoř

Když jsem se před nějakým časem dozvěděl, že mě na konci dubna čeká školení v Americe, znamenalo to mimo jiné i to, že se nebudu moci dobře připravit na plánovaný květnový horský maraton. Hlavně jsem se obával posunu času při návratu zpět, kde mám zkušenost, že mi zabere celý týden, než se to nějak srovná. Běžet pak hned v sobotu maraton by nebyl vůbec dobrý nápad. Proto jsem hledal nějaký jiný závod, kterého bych se mohl účastnit o víkendu, kdy budu ve Státech. Volba nakonec padla na trailový závod kolem hory Mount Diablo, která je vzdálena zhruba 70 km východně od San Francisca. 

Co se týče přípravy, běhám od začátku roku tak, jak se to cítím. Rozhodl jsem se cíleně neřešit nějaký striktní tréninkový plán s tím, že uvidím, co to přinese. Před odletem do USA jsem naběhal 450 km, většinu v terénu. Na začátku dubna jsem v osobním rekordu zaběhl pražský půlmaraton. V týdnu poté jsem naběhal 50 km, všechno spíše volněji a v neděli jsem přistál v San Franciscu. Časový posun je tady -9 hodin, takže chvilku trvalo než se tělo jakž takž srovnalo a v pondělí jsem vyrazil na kopce nad San Brunem. Počasí bylo fajn, jen se pak začala valit z pobřeží mlha, což se rovná pořádnému fičáku spojeném s poklesem teploty o 8-10 stupňů. Nakonec se mi podařilo mlze utéct a užít si krásné kopečky s nádhernými výhledy na záliv a město, celkem to dalo 12,5 km. 

Mlha nad San Bruno Mountain

Ve středu jsem si přivstal a šel si dát trasu po nábřeží města z Crissy Field k Pier 23 a zpátky. Krásné ranní poběhání na rovince (až na kopeček kolem Fort Mason) se siluetami Golden Gate a Alcatrazu ve vycházejícím slunci mě doslova nabily do nového dne. Během cesty přibývalo běžců, tady ve městě se obrovská běžecká komunita a možná i to je důvod, že tady jen tak nenarazíte na tlusté ženské. Za hodinku jsem dal 13 km. Trénink jsem měl nakonec dvoufázový, protože jsem se ještě pozdě odpoledne vypravil na dvě hodiny do zdejších strmých ulic.

Sháněl jsem ještě větší lahev do ruky, ale nakonec jsem pořídil běžeckou vestu navrženou Scottem Jurkem a novou lehoučkou čepici. Oboje se mi na závodě skvěle osvědčilo. Dny před závodem jsem se snažil hlavně doplnit energii, ve čtvrtek jsem měl rajskou polévku a americkou těstovinovou klasiku mac and cheese (sýr byl lokální, vyrobený z mléka od místního dodavatele), v pátek jsem obědval rybí burrito a večer pizzu. Nevím jak vy, ale já někdy mívám předvečer závodu takový neidentifikovatelný pocit u žaludku, naštěstí se mi pak podařilo rychle usnout.

V sobotu v 3:45 nekompromisně zazvonil budík. Sbaleno jsem měl ze včerejška, jen rychle posnídat sušenky s arašídovým máslem a vyrazit. Bylo super, že mi doprovod dělal kolega z práce, který teď také řídil, takže jsem měl větší pohodu. Protože jsme letos ve Státech bez navigace (což bylo vtipné zejména ve městě, ale všude jsme trefili na první pokus), musíme si každou cestu dopředu dobře nastudovat. V pátek jsme ale zjistili skvělou věc, a sice, že google mapy si načtenou mapu ukládají do paměti a jsou schopny používat GPS signál z mobilu, takže do jisté úrovně detailu zhruba víte, kde zrovna jste. Paráda. V 4:00 jsme vyrazili a i přes jedno zaváhání na mimoúrovňové křižovatce, jsme dorazili do cíle závodu na čas. Počasí bylo ráno docela šílené, hodně foukalo a venku bylo cca 7°C. Ještě, že jsem měl větrovku. Odtud pak závodníky převezly na start malé autobusy.

Začátek fronty
Pár minut před startem


Když nás autobusy vyložily na místě startu, okamžitě se vytvořila dlouhá fronta u pěti záchodů. Mezitím nám pořadatelé s omluvou oznámili, že ještě nedorazily čísla s čipy. Za deset minut sedm se konečně začaly rozdávat startovní čísla, ale zase je nebylo čím připnout. Tak jsem svoje strčil do kapsy vedle lahve. Kdo chtěl, mohl si pak své číslo připnout na první občerstvovačce, kam dorazila krabice se sichrhajckama. Nikdo to ale nějak neřeší, kolem sebe vidím úsměvy a přátelské rozhovory. Samozřejmě mě zajímá i vybavení ostatních závodníků. Oblečení je vesměs standartní, zaujaly mě ale boty. Nejčastější obuví je zde Hoka One One (to není konkrétní typ, tak se jmenuje ta značka), která se vyznačuje pořádně nafouknutou podrážku – představte si botu + cca 5cm podrážky. Z ostatních značek je tu zastoupen hlavně Salomon, Brooks, Altra a Mizuno, u nás populární značku Inov-8 vidím pouze u jednoho běžce. V 7:10 se všichni řadí na start a po krátkém odpočtu vyrážíme, za zvuků keltské hudby, vstříc své padesátce.

Hoka one one


První část trati vede mezi stromy přes louky, na kterých se pasou hovězí plemena Angus. Příznivci dobrého steaku vědí. Hliněná cesta se divoce vlní už od prvních metrů, je třeba dávat pozor na častou erozi a kraví koláče. Protože neznám podrobný profil trasy, rozhodl jsem se v počátku držet běžců, kteří budou mít podobné počáteční tempo jako já. Kus cesty běžím se Sarah Lavender Smith (nakonec 3. žena celkově), která píše hezký blog http://www.therunnerstrip.com/. Krátce popovídáme, pak už je třeba své síly nasměrovat ke zdolávání prvního pětisetmetrového převýšení. Prudší části kopce jdu, zbytek běžím. Teplota kolem 15°C mě i ostatním běžcům vyhovuje. Ani to moc nebolelo a za hodinku dvacet dobíhám na první občerstvovačku na 13. kilometru. Gumoví medvídci a chipsy přišly vhod, ještě se napít a může se dál.

V dálce Los Vaqueros Reservoir
Na trailu
Docela rychle nastoupám dalších 300 metrů. V mapě k závodu je jeden z okolních kopců pojmenován jako větrný. A taky že jo. Jen co opustíme ochranu lesa a cesta vede po zvlněním hřebenu, začne se z protisměru opírat silný a navíc studený vítr. Po nekonečných dvaceti minutách, kdy jsme všichni skrz na skrz profouknutí, následuje prudké klesání k druhé občerstvovačce (25 km). Beru hrst malin a dva gely. V kopci se od chlapíka dozvídáme, že naše skupinka tří běžců se pohybuje kolem 15. místa. Vbíháme do lesa na uzounký chodníček lemovaný vysokou trávou.

Mount Diablo v oparu

Běží se mi celkem dobře, ale kolem 30. kilometru se v sedle náhle mění charakter celé trati. Teď se běží po lesní cestě. Všude je plno kamení a prachu. Začíná být také více teplo, jak se slunce opírá do okolních skal, voda v lahvích mi rychle ubývá. Přede mě se dostávají dva běžci, další se pak kolem mihnou na občerstvovačce na kopci na 37. kilometru, kde se zdržím trochu déle, abych nabral sůl a čerstvé ovoce. Když běžím z občerstvovačky, tak za dvě minuty zjišťuji, že jsem mimo trasu, společně s dalšími dvěma běžci, kteří se taky přede mnou vydali špatným směrem, se snažíme rychle dostat zpátky na trať. Ztrácíme celkem asi 5-6 minut, ale podařilo se.

Pit stop


Trasa teď vede po hřebeni, kde místo hlinito-písčité cesty běžíme po rozpálených skalnatých plátech. Slunce peče, odhaduji, že teplota na skalnaté cestičce může být kolem třicítky. Je to jako v troubě s oboustranným pečením. Naštěstí po dvou kilometrech následuje prudký sešup do údolí. Přichází poslední větší stoupání a já toho začínám mít tak akorát. Nohy tuhnou, snažím se vnitřně znovu namotivovat. Pohání mě vidina blížící se občerstvovačky. Doplazím se nahoru a liju na zátylek ledovou vodu. Chlapík mě povzbuzuje, že vypadám dobře, jen se do toho naposledy opřít. "Už jen tři míle", říkají mi. Ve skutečnosti to je něco přes 4. Zkouším se rozběhnout a ono to zase nějak jde! 

Dole pod kopcem předbíhám borce, který mě předtím dohnal na občerstvovačce a zkouším přidat tempo. Užívám si stínu v údolí. Přichází pár potůčků, které pro radost probíhám schválně tam, kde je nejvíce vody. Lehce mě pobaví skupinka turistů, kteří u jednoho z nich řeší, kudy přejít suchou nohou. Mám pocit, že letím. Za každou další zatáčkou očekávám náznak blížícího se cíle, ale stále nic. Konečně je to tady. V dálce vidím nafouknutý cílový oblouk, ještě trochu přidám a užívám si finiše. Na krk mi věší krásnou medaili a já rychle doplňuji síly na skvělém cateringu. Posledních 10 kilometrů jsem myslel na zmrzlinu a teď si ji už dávám. Povedlo se! Moje první padesátka je za mnou. Ze 157 účastníků končím s časem 5:46:29 na 20. místě. Závod byl obtížný pro velké množství kopců, silný vítr a velké teplotní rozdíly. Nádherná okolní krajina ale vše vyvažuje. 

Cíl


úterý 6. května 2014

Perun SKYmaraton

Info k závodu: www.perunmaraton.cz 

Je týden před závodem, mě už to pár dní neběhá, pokud to přece jen zkusím, vracím se domů s opuchlým kotníkem. V rámci tréninku jsem při seběhu z Lysé nejednou klopýtl přes kotník, který od té doby pořád bolí. Všechny signály mě vedou k tomu, že začnu nabízet registraci dalším zájemcům. Jenže v posledním týdnu se nás objevuje víc „sestřelených“ a poptávka jaksi vázne. Párkrát vyběhnu v malých km dávkách, doma poctivě cvičím, lepší se to. Nabídku registrace ruším a jsem rozhodnutý, že si užiju aspoň start a pokud nebudu moci první seběh rozumně korigovat, hned to zabalím. Ještě si raději koupím trekové hole, zbytek výbavy si sepíšu, nechávám se inspirovat články z webu CZSA ( www.skyrunning.cz ) , kde se tomuto závodu podrobně věnují. Jedná se o vůbec první ročník  ČR mistrovství v SKYmaratonu, takže povzdvižení se v mediích s blížícím se startem zvyšuje. Den před závodem se ještě narychlo objednám na zatejpování kotníku, což se nakonec ukáže jako velmi dobrá volba. Paní fyzioterapeutka mě po prohlídce upozorňuje, že kotník nebude hlavní problém, ale koleno je zdrojem nestability pravé nohy. To už nějak v danou chvíli neřeším, barevné pásky na noze mě nenechávají klidným, pořád zkouším chodidlem různě hýbat a mám z toho dobrý pocit.

V pátek ještě rychle čtu na webu Perunu, že je možné si během odpoledne vyzvednout startovní číslo, ať nemusím pak v sobotu čekat. Jenže špatně pochopím výdejní místo, měl jsem za to, že se jedná o totožné, kde se bude i následující den řešit prezentace. Chlapi v místní hospodě mi to rychle vysvětlí a já si připadám jako pitomec. Před lanovkou je hlouček slečen, jak následně zjišťuji - fotografky závodu, tak s nimi aspoň prohodím pár slov a pořád uvažuji, jestli si vyběhnu už dnes sjezdovku, což nakonec vzdávám a jedu se podívat do Řeky na místní specialitku, pro změnu další sjezdovku. Zrovna nad vrcholem onoho kopce pomalu zapadá Slunce, vše vypadá nádherně, moc se na zítřek těším.

Noc před závodem z pátku na sobotu proběhne už klasicky v polospánku, ráno si přivstanu a snažím se pořádně nasnídat, jsem sbalený, připravený vyrazit do Oldřichovic. Venku je větší zima než by se mi líbilo, a tak ještě raději beru větrovku a šátek. Po příjezdu na start je kde zaparkovat, už se to tu hemží závodníky různých národností a známými tvářemi. Konečně se dočkávám startovního čísla, je mi čím dal tepleji, tak využívám možnosti nechat si vyvézt oblečení do cíle a už jsem jen v závodním dresu a lehkém termo triku s dlouhým rukávem. Loučím se s Gabčou a jdu se rozklusat. Zkouším si nastavit hole a pobíhat s nimi, dá se to. Je mi čím dál tepleji a to pobíhám jen pár set metrů tam a zpátky skoro po rovině. Počasí je sice sychravé, ale už to neřeším, je čas se vtěsnat do davu.

Na startu se vítám s kamarády, vyslechneme si pár slov od pořadatelů a po odpočítání posledních 10 sekund zazní zvon, který nás rozpohybuje do chůze, poté do mírného poklusu. To se určitě netýká favoritů, po chvíli už nedohlédnu na začátek startovního pole, jsou pryč. Jakmile se dostaneme k sjezdovce, ihned zkouším hole a celkem mi to s nimi jde. Pěkné tempo nasazuje kolega z práce Petr Bobko s kamarádem Robertem, kteří mi za chvíli mizí z dohledu. V půlce sjezdovky shazuji druhou vrstvu oblečení, určitě mi bude stačit dres. V hlavě si neustále promítám, jak často bych měl pít, jíst, udržovat tempo, dávat pozor na kotník. Sem tam se dám s někým do řeči, ale je to spíš jen pro povzbuzení, sjezdovka dává zabrat dost.  Na vrcholku nás vítají fanoušci, první seběh hodně krotím, je sice mírný, ale nevěřím si. Než dorazím k první občerstvovačce, je kotník dostatečně otestovaný, tak jsem se řádně posilnil a šel jsem do dalšího stoupání. Cíl jsem chtěl stihnout v časovém limitu 8,5h, na rychlejší časy nebylo pomyšlení, takže jsem měl nastavené tempo cca. 5km/h . Za první hodinu jsem si vytvořil náskok 1km, což mě potěšilo a obdobně se mi dařilo i v následující hodině. To už jsem šlapal na Javorový vrchol, nohy pořád v mezích zakyselení, jen si dávám víc pozor při předbíhání. Kamzíkování se moc nevyplácí, lepší je počkat si na otevřenější prostor, méně technické pasáže a pak jen trochu přidat. Všichni jsou ohleduplní a pokud to situace dovolí, pouštějí před sebe rychlejší závodníky. Já všem vždy oznamuji při seběhu, ať po mě řvou, že jim s radostí uhnu bokem. Párkrát se setkávám s nepochopením, proč tak zpomalím, ale kulhavý běh je jasnou odpovědí, málokde se dostávám pod 8min/km cestou z kopce. Za to na rovinkách a v mírných stoupácích si to užívám. Po dosažení Javorového nás čeká zákeřné klesání do Řeky. A opravdu je nádherně členité, je těžké odhadnout, který kámen je stabilní a taky tam párkrát zařvu bolestí od kotníku. Nemít sebou hole, skončil bych tu. Následující sjezdovka je nekompromisní, hodně borců přede mnou jdou na bok z vyšlapané cestičky a protahují, uvolňují svalstvo, sám náhle pociťuji, že lýtka vydávají první signály, které nejsou moc příjemné. Dolů je to ještě horší, mnoho lidí si posteskne za lyžemi, jak by jím to svištělo po tom blátě dolů. A taky jím to sviští. Po této etapě na mě přichází první náznaky křečí, je to jen levá noha, asi tím, jak jsem se snažil odlehčovat pravou.

Mám za sebou skoro polovinu závodu, pořád cítím hlad, než se dostanu na Šindelnou, kde je první časová kontrola, zpomalím a začnu se ládovat svými zásobami. Užívám si každé sousto a už dopředu si plánuji, jak moc se budu muset cpát jídlem i na dalších občerstvovačkách, abych tyto pocity zahnal. Pomalejší tempo trochu uvolnilo levou nohu, cukry povzbudily mysl, můžu pokračovat dál. Na časové kontrole před sebou tlačím dostatečný náskok před limitem, kolem trati se občas vyskytují fotografové, kameramani, povzbuzující fanoušci, nejsme tu sami. Pozvolný sestup mě dostává před stoupání na Ostrý, název ve mně budí respekt, čekám jen to nejhorší, co si umím představit, ale opak je pravdou. Krátký a klikatý výstup mám docela rychle za sebou a teď alou dolů. Jakmile se dostanu na zpevněnou cestu, můžu si dovolit konečně běžet a je to super pocit. Za poslední občerstvovačkou se v lese vymáchám v blátě, levý bok mám jak po batice. Směju se a je mi pořád dobře, před posledním stoupáním k cíli do sebe kopnu kofeinovou ampuli a jde se na to. Jirka Římanek vesele poskakuje kolem nás a fotí ze všech úhlů. Závidím mu ten elán, myslel jsem, že už závod dokončil, ale na chatě se od něj dozvídám, že se ho účastnil pouze jako podpora syna a fotograf. V lesních serpentinách dobíhám hlouček závodníků, se kterými se posledních cca. 10km neustále míjím. Dostáváme informaci od kolemjdoucích, že už nás čeká pouze pár minut a budeme v cíli. Když vidím cílovou bránu, zkouším ještě běžet, předbíhám několik lidí, než se opět ozve levá noha. Tentokrát už nejsem schopen tak lehce se křeče zbavit a začnu si nadávat. Kulhavým krokem se doplazím až do cíle, kde jsem hned obdarován medailí.


Závod opět posunul mé zažité laťky extrémního závodu, doposud tomu vévodil městský maraton, protrpěný v křečích a etapa Lysacupu 3v1, kterou jsem v posledních kilometrech rovněž pořádně „vychutnával“. Na tento závod jsem se chystal už v rámci LC od ledna, přesto jsem o své výkonnosti dost pochyboval. Rozběhnout se se zdravou nohou, asi bych do toho šel více zprudka a závod buď hodně protrpěl, nebo nedokončil. Trekové hole jsem měl pouze kvůli kotníku, původně jsem nad nimi ani neuvažoval, to by byl nejspíš další hřebík do rakve. Pocitově by mi lépe seděla maximálně poloviční délka trasy, ale i tak jsem spokojený s dosaženým výkonem ( 7h 22min ). Pokud bude možnost, rád se zúčastním i dalšího ročníku, nebo podobného podniku. Po doběhnutí jsem se cítil velmi dobře psychicky, přikládám to hlavně období ( jaro ) a prostředí, v kterém se závod odehrával. Zázemí bylo naprosto skvělé a všechny důležité body organizátoři zmákli na výbornou.

pondělí 14. dubna 2014

Jaro je tady! A závodění taktéž

Koběřická 20tka / 9.3.2014


Úvodní rozlet do okolních závodů zahajují níže uvedení členové. Nejlépe se ve své kategorii popere Lila, která urve nejcennější kov na 10km trati. Eva jí následuji do cíle o pár míst později, přesto může být po loňských zdravotních peripetiích spokojená. 

Kluci na 20tce zabojují, bohužel na bednu tomu něco málo chybí. Po delší odmlce se vrací k závodění Radim, daří se mu vylepšit OR na této trati, takže spokojenost. Michala potrápí nenadálé bolesti, tím pádem musí zvolnit a závod si nechtěně prodlouží.

Pořadí je z jednotlivých kategorií.

6. Šindelek Daniel 1:15:26
8. Trávníček Rostislav 1:17:10
19. Lipták Radim 1:22:48
43. Goryczka Michal 1:34:34
54. Vernarský Jaroslav 1:46:49

1. Trávníčková Ludmila 0:48:32
7. Kopcová Eva 0:54:08




Slezanský kros / 15.3.2014

Velmi chladné a deštivé počasí provádí zahajovací závod v rámci atletiky FM, který se pořádá na půdě sportovního areálu Slezanu. Mladí běžci matadorům připraví dobrý základ pod nohami, trať (6km muži / 3,4km ženy) z PT nejlépe zvládá Lila, která opět končí na 1.místě. 3x huráááá! Bramboru si odnáší Eva, 4s za Klárou Maštalířovou.
Tentokrát se bedny dočká ve své kategorii Dan (2.místo) a Rosťa (3.) , na Lukáše se usmívá bramborová medaile, třetí místo bylo na dohled! Duel mezi Radimem a Markem nakonec rozhodne 7s rozdíl ve prospěch Marka, ten je na nerovném a zvlněném povrchu jako doma :) .

Šindelek Daniel 22:41
Trávníček Rostislav 23:41
Krejčí Lukáš 24:54
Moškoř Marek 25:48
Lipták Radim 25:55
Vernarský Jaroslav 29:44
Pecha Vladan 33:29
Holec František 35:16

Trávníčková Ludmila 15:33
Kopcová Eva 17:47


Mořkovský Zajíc / 15.3.2014

Krásných závodů se teď nabízí celá řada a někdy je těžké si vybrat, kam se o víkendu vydat. Michal s Filipem to vzali zaječím hopem a užili si desítku v Mořkově. Michalovi to šlapalo a doběhl si pro slušný čas 41:48 . Filip se pomalu dostává do běžeckého tréninku po delší pauze, a tak jeho výkon 52:42 určitě není na ostudu, hlavně bez zranění a udržet pravidelné dávky endorfinu :-) , forma se brzy dostaví.






čtvrtek 27. března 2014

Vstupní prohlídka - Marek Moškoř















Marek Moškoř - nový člen Pepa teamu, charismatický chlapík, kterému to slušně běhá! Na Silvestrovské etapě LC si odbyl závodní premiéru s námi, přesto ho už trochu známe z dřívějších společných tréninků a závodů. Ať máme všichni větší přehled, kdo s námi běhá, rozhodli jsme se Marka trochu vyzpovídat.

Úvodem..představ se nám Marku, co bychom o tobě měli vědět jako o parťákovi na běhání?

Pracuji jako grafik a návrhář uživatelských prostředí. Mám skvělou ženu a roční dceru. Řekl bych o sobě, že jsem tvor tvořivý,  všechno, co dělám, mě baví. Rád vařím, cestuji, fotím, sleduji filmy... Část mého života je spjata s hudbou, působil jsem v několika kapelách, příležitostně se věnuji hudební kritice, se specializací na moderní křesťanskou hudbu. Snažím se vyhýbat blbcům, ale kdoví, možná jím sám jsem :)

Kde tě nejčastěji můžeme potkat pobíhat?

Nejsem typ silničního běžce, rád běhám v přírodě. Nejčastěji běhám okolo Frýdku, kde je cestička a kde se zelená travička. Mám-li být konkrétnější, tak nejčastěji zdolávám chodníčky frýdeckého lesa a Palkovických hůrek. A samozřejmě nesmím zapomenout na Beskydy.

Počáteční inspirace k běhu? Děláš i jiné sporty?

K běhu mě inspirovala moje žena, která začala sama běhat a chyběl jí parťák. Po pár týdnech jsem si koupil své první běžecké boty a pomalu to začalo. Předtím jsem pravidelně neprovozoval žádný sport, vždy se jednalo spíše o nárazové záležitosti, jako někam vyjet na kole nebo si zahrát fotbal nebo volejbal. Jenže u těch sportů se potřebuješ s někým domluvit a je třeba hledat časové kompromisy. A to je právě to, co mě taky na běhání chytlo, že člověk není tak moc závislý na druhých a může si zhuntování těla zorganizovat sám.

Z historie tvých závodů je patrné, že preferuješ spíš delší trasy, který závod ti nejvíc utkvěl v paměti a proč?

Když se na to dívám zpětně, ani jsem si to neuvědomil, protože jsem nikdy neběžel závod kratší 10 km. To chci letos určitě napravit. Ono to asi vychází ze začátků běhání, kdy jsem po pár měsících v roce 2011 s bráchou dokončil B7. Kromě zkušenosti, že to zvládnu, mě nakopla i ta atmosféra a krajina kolem. A tak jsem to začal více vyhledávat. Nejsem ten typ běžce, který dokáže bušit kolečka. Ale když mám kolem sebe přírodu, tak mám chuť běžet dál a dál.

Z loňských závodů se mi moc líbil podzimní Silesia Kros u Opavy. Trasa vedla podzimní krajinou zalitou zlatým sluncem, běželo se přes pole, kopečky, lesem… až na poslední rovinatou pasáž téměř ideál.


Letošní sezóna (2014) - jak vypadá tvůj kalendář závodů, případně máš stanovené cíle, výkony, kterých chceš dosáhnout?

Letos chci odběhnout hlavně pár krátkých závodů z blízkého okolí. Cíle mám letos jednoznačné. Závody, které poběžím poprvé, chci hlavně dokončit. U ostatních zlepšit svůj čas, pokud to půjde. Z hmatatelných cílů to je desítka pod 40 minut a Slezský maraton pod 5 hodin. Na půlmaratonskou vzdálenost nemám aspirace, protože na tu trať netrénuji, takže tam se spíše nechám překvapit.


První větší akce letošního roku pro mě bude dubnový půlmaraton v Praze. I když se jedná o závod, budu se ho ale snažit jít s rezervou, protože následující týdny jsem musel dost přehodnotit své plány. Původně jsem měl na začátku května běžet horský Perun maraton, ale z důvodu pracovní cesty v půlce dubna jsem musel svou účast na závodě zrušit. Vrcholem jara tak bude zcela nečekaně velikonoční padesátka v Kalifornii – Diablo Trails Challenge. Moc se na ten závod těším a vím, že bude hodně težký. Tak snad to zvládnu.



Dalším vrcholem bude srpnový Slezský maraton, který jsem běžel poprvé vloni a moc se mi líbila trasa i atmosféra. Podle toho, jak se bude vyvíjet srpen, pak uvidím, co s podzimem. S kamarádem se chceme přihlásit na 5BV, ale vše je ještě otevřené.


Jak moc řešíš, v čem běháš, oblečení, doplňky? Baví tě zkoušet nové trendy, nebo se držíš již osvědčených výrobků?

Pro mě je primární skvělá funkčnost. Když se něco v tomto ohledu osvědčí, držím se pak konkrétního produktu. Jako příklad mohu uvést třeba ponožky, kde jsem po nějaké době hledání nakonec zakotvil u ponožek Smartwool, na které nedám dopustit a mám jich doma půlku šuplíku. Z hlediska ceny jsou to jedny z nejdražších, ale ten komfort to plně vynahrazuje. Kompresní podkolenky mám ale zase za pár korun z Lidlu. Samozřejmě, že také sleduji, co zrovna letí, protože pokrok nezastavíš.

Nesplněný běžecký sen? Co, kdy, kde? :-)

Určitě chci dokončit 5BV, protože v sobě tato akce spojuje prvky dobrodružství, vytrvalosti a odhodlání. Rád bych si někdy zaběhl nějaký horský závod v Alpách, Pyrenejích nebo Dolomitech. Hodně se mi také líbí maratonské závody ve vinařských oblastech (Francie, Kalifornie), které jsou spojeny i s pitím vína na občerstvovačkách :)

Vím, že cílů člověk dosáhne nejlépe tak, že tomu podřídí své konání. Protože ale běhání je především mým koníčkem a mám spoustu dalších aktivit, tak vím, že mnohé představy jsou nedosažitelné. Naučil jsem se proto spíše vnímat cíle jako příležitosti, které vyplynou z dané situace. A ty chci využít jak jen to jde.


Na závěr bych rád za celý Pepa team Markovi poděkoval za veřejnou "zpověď" a popřál mnoho zábavných kilometrů v běhu.