neděle 13. října 2013

Ondřejnická 15ka

Nedávno jsem se stěhovala a když se v obci na nástěnce objevil líbivý plakát na Ondřejnickou 15ku, říkala jsem si, že by to mohlo být něco pro mně.
Hned jsem se registrovala na závod. Ovšem při prohlížení propozic závodu mi došlo, že to nebude jen tak nějaké pobíhání po horách, ale že už se jedná o trasu pro otrlejší běžce.
Co vám budu říkat, jak jsem dorazila na místo za doprovodu Honzy Šrubaře, a viděla sjezdovku, jejímž výběhem závod začíná, byla jsem slušně ztrémovaná. Na místě už byla Liduš Šokalová, Franta Holec, Klárka Maštalířová, Helča Benčová, tak jsme vítali a tak. Lidka mě představila Ivě Milesové se kterou jsem pak dlouho kecala a byly jsme se rozběhat. Tahle ženská nejen že skvěle běhá, ale je moc sympatická osobnost.
Na start nás přišel podpořit Rob, kteý mě tím velice příjemně překvapil a udělal všem radost. Nebyl jediný, v průběhu závodu jsem potkala Filipa s foťákem a Vladana na kole.
Čas do startu tedy utekl rychle a my už se pokoušeli vyběhnout sjezdovku, což se mi dařilo prvních pár metrů, pak jsem zvolila taktiku šetřit nohy na ty části tratě, kde se bude běhat.

 Po chvíli mi došlo, že se mnou něco není v pořádku, ale běžel kolem Jarda Vernarský a řekl mi, ať běžím za ním, že mě "odvede" k Helče Benčové a že to s ní dám. Doběhli jsme jí, běžela jsem s ní asi 2 km a pak jsem stejně nestačila. V té době už jsem měla naprosto propocené triko, úplně mokré všude, což se mi ještě nikdy nestalo a na 5 km už poměrně ztrácela síly, což se projevovalo motákem a občasnou zimnicí z mokrého dresu.
Výběh Čeladná-Skalka byl hodně náročný, byla to spíše chůze a nejpomalejší km závodu za 14:51 :-/.
Na Skalce už bylo lépe, povzbudilo mně, že následují seběhy a časovou ztrátu nějak doběhnu. Také tam byl nejrychlejší km za 4:29. Ale pořád jsem se necítila dobře, ne že by mě bolely nohy, spíše celková únava.
Po občerstvovačce a 1 dcl vody mě navíc rozbolel žaludek.
Nějak jsem to tedy nakonec doběhla. A po závodě už bylo hej, akorát ta dehydratace byla velká, vypila jsem po závodě asi 3,5 litrů tekutin a stejně šla na malou až po 21 hod. :-/.
Prostě dalo mi to zabrat, ale příští rok se chci vrátit!!!

Co se týče umístění tak úžasně běžela Lída Šokalová, která vyhrála ve své kategorii 1. místo a doběhla za 1:34, stejně jako Helča Benčová, která byla ve své kategorii třetí. Já jsem byla čtvrtá. Franta Holec 5. ve své kategorii.
Byla to taková převážně holčičí akce :-D.

Výsledky zde
Čáanek na Bezvabeh a Behej

Fotky od Filipa tady
Fotky od Bezvabeh zde

středa 2. října 2013

Ostravský maraton

Objímám se s Gábinkou, cítím velkou úlevu,  společně se fotíme, dostavuje se radost, kluci z Pepa teamu mi postupně gratulují, z nohy mi paní sundává čip, dostávám medaili na krk, probíhám cílem, Radim mě krotí na posledních metrech, je mi příjemně a teplo, vítá mě Slunce, v dálce vidím Gabču, zbývá pár posledních metrů… není v tom trochu zmatek? Už mám ve všem jasněji, ale poslední 2,5h v závodě jsem na tom byl o něco hůř. Zkusím vše stručně shrnout.

Sobota ráno, předzávodní procedura mi už není úplně cizí, vše probíhá tak nějak automaticky. Syna Kubíka předávám tchyni a tchánovi na hlídání, vtipkují se mnou, ať jím každé kolo zavolám a hlásím čas a hlavně ať nespěchám. Gabča mi dnes bude dělat doprovod, máme vše sbaleno, vyrážíme pro Mirka Lyska a poté rovnou na místo závodu. Počasí je pro neběhavce chladné, ale jsem pevně rozhodnutý, že triko a kraťasy mi dnes postačí. Na parkovišti u Bělského lesa zdravíme Radima Liptáka, Romana Řehu. Prohodíme pár slov a jdu si s Mirkem pro startovní číslo, vypadá to dnes na velmi veselou výpravu. Čas ubíhá čím dál rychleji, už se seznamuji s prvními metry tratě, abych se zahřál, vše jde jako po másle. Celou dobu je při mně Gabča, která se očividně baví, to mě těší.

Pár minut před startem už stojíme v hloučku běžců, přidává se i Vladan Pecha, vzájemně se hecujeme a poplácáváme, někteří závodníci hlasitě skandují, parádní atmosféra. Odpočet posledních deseti sekund a už se dav hne kupředu. Diváci kolem tratě povzbuzují, závodníci kolem mě vtipkují, zatím se není kam hnát. Jakmile se trochu uvolní cesta, nabírám závodní rychlost, tzn. 5:10 na km, Radim s Romanem se mi rychle ztrácejí v popředí, Mirek se zavěsil za neznámou slečnu, tempo má jasné. Běží se mi skvěle, necítím, že bych se trápil, v lese je poněkud šero, přesto se mi zdá, že je krásně a je skvělý den. V polovině okruhu je občerstvovací stanice, po tento bod má profil tratě mírnou stoupavost, dále až k start/cíli pociťuji klesání, průměrná rychlost na km jde v pohodě pod 5 minut, aniž bych se musel snažit. Po obkroužení prvního kola Gabce hlásím, že je vše v pohodě a lanařím ji, ať se ke mně přidá. Zůstává u povzbuzování a focení. Druhé kolo je totožné s prvním, vnímám akorát vyšší teplotu, kterou snižuji v polovině trati, vodu piju za mírného poklusu, všechno mi jde bez menšího zádrhelu. Všem přihlížejícím a fandícím opětuji jejich povzbuzování tleskáním, máváním, jsem maximálně šťastný. V závěru třetího kola přichází první příznaky vzdoru těla, hamstringy mi dávají najevo, že je to přestává bavit. 
1/2M zabíhám s průměrným časem těsně pod 5 minut na km, na startu mi tentokrát už moc do smíchu není a Gabce je to na první pohled jasné. Chvíli se mnou běží a zkoumavě se ptá, co se děje, nic moc neprozradím, jen potvrdím, že teď už zvolním. První půlka tratě už nemá mírně stoupavý charakter, někdo jakoby navezl hromadu hlíny a kamení, začínám se prát s každou nerovností a na každém km ztrácím čím dál víc. V hlavě pořád přepočítávám varianty výsledného času, do toho se mi víc a víc ozývá varování Romana, zkušeného maratonce, ať si dávám hlavně pozor na křeče. Nejvíce mi vadí klesající časy, než dokroužím čtvrté kolo, průměr se dostává k šesti minutám. Dostávám hlášení, že Vladan svůj cíl splnil - 1/2M pod 2 hodiny! Parádní výsledek, Radim s Romanem mě povzbuzují do pátého kola, ale mě je jasné, že už jeden ze dvou cílů nezvládnu. Chtěl jsem se vlézt s časem pod 3:45, start jsem však rozběhl až příliš rychle a to se na mě začalo nyní projevovat. Neustále zpomaluji, až přecházím do kroku, přesto jsem schopný se donutit k běhu. Hlavu nutím myslet jen a jen na zbývající kilometry, odmítám vnímat, kolik toho mám za sebou, jenže s každým škubnutím v nohách se situace zhoršuje a jsem nucen uvažovat, jak se s tím poperu až do cíle. Ano, to je přece ta maratónská zeď, pár km to vydržím, pak to povolí a zbytek doběhnu v pohodě. V půlce pátého kola mě míjí Míra, který má pro mě v danou chvíli neskutečné tempo. Prohodí pár slov a už je pryč. Z kopce se mi daří nohy opět rozpohybovat, myslím jen na dokončení závodu, časy už neřeším, začínám k sobě mluvit nahlas, zdůvodňuji si, proč vůbec maratón běžím, lidé se za mnou otáčejí…je na mě něco divného? 
Při dobíhání pátého kola cpu do sebe gel a Roman mi dává prostřednictvím Gabky tabletku proti křečím.  Chvíli spolu opět běžíme, uklidňuje mě, ať si hlavně užiju závěr, sotva se rozdělíme, dostávám další o mnoho intenzivnější signály do noh, tabletku začnu kousat, v ústech mám jak na poušti. Jdu, vleču se, občas poskočím, často jdu do dřepu, zkouším uvolnit nohy. Míjím jednu z kontrol, kde mi paní nabízí cukr, tyčinku, ptá se na můj stav, tvrdím, že to už do cíle dojdu. Neuplynulo ani 100 metrů a jdu k zemi, lehám na záda do trávy a zkouším nohy uvolnit. Chlad od země mě rychle nutí zvednout se, což je pro mě asi nejkritičtější bod celého závodu. Křeče mě „cvaknou“ do noh a já se snažím udržet v pohybu. Tento úsek by proti mě vyhrál i lenochod, celý se třesu a mám chuť to zabalit. Vždyť tohle už nemá nic společného se závoděním ani s během. Jako cíl vidím před sebou další kontrolu,  hlasitým dýcháním se povzbuzuji, každý krok je pro mě utrpení, ale nějak se dokážu posouvat kupředu. Mnoho běžců se u mě zastaví a buď mne povzbudí, nebo se snaží nějak poradit, tohle mě čím dál více probouzí k životu. K půlce trati je to už jen kilometr. Tam mě čeká voda! Mám před sebou další vidinu zlepšení aktuálního stavu. Když se na občerstvení dostávám, vypiju skoro půl litru vody a začínám se cítit lépe. Na hodinkách sleduji průměrnou rychlost, z 16ti minut na km se dostávám pod 12, vím, že přijde klesání, tam ještě zrychlím. Vnímám, že z nejhoršího jsem venku, chci se rozběhnout, ale zatím se brzdím. Sklon mi napomáhá k rozhodnutí, poslední cca. 2km, běžím! Na konci lesa mě zdraví Vladan s Romanem, doprovázejí mě až do cíle, jsem jim za to velmi vděčný. Zbytek jste si přečetli na začátku..

Pár bodů k shrnutí, které bych rád uchoval v paměti:

- Trénuj větší objem km v závodním tempu, pár běhů a závodů nestačí
- V závodě jez a pij 2x víc, než si myslíš, že je potřeba
- Drž se plánu od začátku, nenech se čerstvými nohami hnát rychleji, vymstí se ti to
- Když neposlouchají nohy, je třeba nejprve povzbudit mysl


Mohl bych pokračovat dál, ale ještě chvíli mi potrvá, než si všechny dojmy a informace v sobě urovnám, nejspíš mi pomůžou nadcházející tréninky, závody. Od maratonu uplynuly čtyři dny, cítím se dobře, pouze pravá noha úplně neposlouchá a při kratším běhu mi hned tuhnou svaly na nohou. Takže docela snesitelný stav J

úterý 1. října 2013

Jak běželo září - cíl sezóny splněn


Pokud by se mě někdo na začátku roku zeptal, jaký běžecký cíl mám na letošní rok, odpověděl bych „zaběhnout půlmaraton pod dvě hodiny“. A tento cíl se mi v září podařilo splnit – na čtvrtý pokus – a to je hlavní zpráva z právě uplynulého měsíce. Nicméně půlmaraton se běžel až o posledním zářijovém víkendu, takže o tom až na konci – vezmeme to postupně chronologicky. Nejprve ale sumář - v září jsem běhal v průměru 30 kilometrů týdně, což byly 4 závody a 9 tréninků. Ovšem z hlediska intenzity bylo září vysoce nadprůměrné, protože nejen závody, ale i mnoho tréninků bylo na vyšší úrovni intenzity. Z důvodu nutné regenerace jsem trénoval méně často než obvykle (ani ne obden).

První zářijový víkend jsem měl už od loňských vánoc rezervovaný pro noční běh Prahou (Metro běh na 10 km), kam jsme se přihlásili společně s oběma dětmi. Běh startoval z Václavského náměstí, nicméně po prvním kilometru ulicí Na Příkopě vedl přes Štefánikův most na druhý břeh Vltavy, tedy potemnělými periferiemi mimo historické centrum – a to mě, po pravdě řečeno, moc nenadchlo. Na start jsem se postavil s čerstvým osobákem z desítky v Olomouci a myslel jsem si, že bych mohl podobný výkon zopakovat. Prvních pět kilometrů to ještě jakž tak šlo, byť s časem 25:50 min už bylo zřejmé, že z toho žádný rekord nebude. Vzhledem k dvacetistupňovému teplu mi ale natolik vyschlo v hrdle, že jsem se musel zastavit na občerstvovačce a něco vypít. A když jsem se pak rozběhl, už jsem se nedostal do toho původního tempa a doběhl ve výsledném čase 53:55 min. Celkový dojem ze závodu jen průměrný - pro příští rok vskutku nevím, zda tento běh opakovat (také uvidíme, s jakou trasou přijdou organizátoři).

O dalším víkendu následoval další skoro stejně dlouhý běh – Zlatý podzim ve Vratimově. Ještě po cestě na prezentaci jsme si pod vedením Mirka projeli trať, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Závod s padesátkou startujících měl výbornou atmosféru, pořadatelé dělali, co mohli, za což jim patří díky. Do pátého kilometru, na němž začínal táhlý kopec, jsem běžel spolu s ostatními v postupně se trhajícím poli závodníků, druhou polovinu závodu jsem už běžel sám, byť hnán alespoň očním kontaktem s běžci přede mnou a marnou snahou aspoň jednoho z nich cestou dolů seběhnout. Výsledných 52 minut hodnotím jako dobrý výsledek - bez ohledu na poslední místo v kategorii – ale jak řekl Radim, Zlatý podzim běhají jen ti nejlepší, takže není se za co stydět.

Ve středu 18. září jsem využil příležitosti vrátit se na atletický ovál Slezanu a zaběhnout si na něm Slezanskou hodinovku. Závod jsem pojal jako trénink tempa na půlmaraton s cílem běžet rovnoměrně tempem 5:25 min/km. To se mi dodržet zcela nepodařilo, tempo bylo o pár sekund pomalejší, zejména pak v druhé půlhodině – uběhnul jsem 10915 metrů. Ze svého výkonu jsem byl trochu zklamaný, určitě jsem se chtěl dostat přes 11 km. Nicméně závod byl pro mě těžký, podle propozic jsem musel startovat v rychlejším rozběhu, ve kterém neběžel podobným tempem jako já vůbec nikdo. I když nás startovalo třicet, bylo to stejné jako kdybych běžel individuální trénink – rozdíl byl jen v tom, že mě na trati povzbuzovali přátelé z Pepa Teamu, za což všem patří díky.

Poslední zářijovou sobotu nadešel den "D", kdy jsem si chtěl v ostravském Bělském lese vylepšit dosavadní osobák na půlmaratonu 2:02:57 hod a konečně se dostat pod dvouhodinovou metu. Počasí tomu přálo, bylo bezvětří bez srážek a hlavní mou starostí bylo, jak se obléci, když před startem bylo pouhých osm stupňů. Nakonec zvítězily kraťasy a spodní vrstvu s dlouhým rukávem jsem pár sekund před výstřelem nakonec sundal také. A dobře jsem udělal, na trati mi nebyla ani zima ani teplo. Při běhu jsem dík tomu ani neztrácel příliš tekutin, při občerstvování mi stačilo vypít dvakrát po jednom deci. Při běhu jsem se řídil hlavně tepovou frekvencí – hlídal jsem si, abych nešel před 150 a nepadal pod 145. Údaje o tempu jsem vnímal jako doplňkové, byť zpráva o čase 7:01 min na devátém kilometru mě lehce nakopla. Byl to ale planý poplach vzniklý chybou měření GPS – proběhnutí značky 10 km v čase 53 minut potvrdilo, že je vše v pořádku. A jelikož se mi toto tempo podařilo udržet až do cíle, zlepšil jsem si osobní rekord skoro o deset minut – nový má hodnotu 1:53:17 hod. Po závodě jsem doplnil energii a vrátil se na trať, kde jsme spolu s Romanem podpořili dobíhající maratonce Mirka a zejména pak Roba, jehož jsme nakonec i na posledních kilometrech jeho prvního maratonu doprovodili. Se závodem a s dosaženým výsledkem jsme maximálně spokojený – podařilo se mi prodat to, co jsem natrénoval a co koneckonců naznačil už i výkon na srpnové olomoucké desítce.

 
Hlavní cíl letošní sezóny je tedy splněn, zbývající část sezóny si už můžu jen užívat a sbírat síly na sezónu příští. Nejbližším významným záchytným bodem termínového kalendáře je nyní Hornická desítka, kde chci samozřejmě také zabojovat. Rád bych se co nejvíce přiblížil padesátiminutové hranici a pokud by se ji dokonce podařilo pokořit, byl by to příjemný bonus navíc. Samozřejmě i v říjnu se chystám na několik závodů, beru je ale jen jako přípravné, tedy bez ambice na dosažení nějakého konkrétního výsledku.