Objímám se s Gábinkou, cítím
velkou úlevu, společně se fotíme, dostavuje
se radost, kluci z Pepa teamu mi postupně gratulují, z nohy mi paní
sundává čip, dostávám medaili na krk, probíhám cílem, Radim mě krotí na
posledních metrech, je mi příjemně a teplo, vítá mě Slunce, v dálce vidím
Gabču, zbývá pár posledních metrů… není v tom trochu zmatek? Už mám ve
všem jasněji, ale poslední 2,5h v závodě jsem na tom byl o něco hůř.
Zkusím vše stručně shrnout.
Sobota ráno, předzávodní procedura
mi už není úplně cizí, vše probíhá tak nějak automaticky. Syna Kubíka předávám tchyni
a tchánovi na hlídání, vtipkují se mnou, ať jím každé kolo zavolám a hlásím čas
a hlavně ať nespěchám. Gabča mi dnes bude dělat doprovod, máme vše sbaleno,
vyrážíme pro Mirka Lyska a poté rovnou na místo závodu. Počasí je pro neběhavce
chladné, ale jsem pevně rozhodnutý, že triko a kraťasy mi dnes postačí. Na
parkovišti u Bělského lesa zdravíme Radima Liptáka, Romana Řehu. Prohodíme pár
slov a jdu si s Mirkem pro startovní číslo, vypadá to dnes na velmi
veselou výpravu. Čas ubíhá čím dál rychleji, už se seznamuji s prvními metry
tratě, abych se zahřál, vše jde jako po másle. Celou dobu je při mně Gabča,
která se očividně baví, to mě těší.
Pár minut před startem už stojíme v hloučku běžců, přidává se i Vladan
Pecha, vzájemně se hecujeme a poplácáváme, někteří závodníci hlasitě skandují,
parádní atmosféra. Odpočet posledních deseti sekund a už se dav hne kupředu. Diváci
kolem tratě povzbuzují, závodníci kolem mě vtipkují, zatím se není kam hnát.
Jakmile se trochu uvolní cesta, nabírám závodní rychlost, tzn. 5:10 na
km, Radim s Romanem se mi rychle ztrácejí v popředí, Mirek se zavěsil za
neznámou slečnu, tempo má jasné. Běží se mi skvěle, necítím, že bych se trápil,
v lese je poněkud šero, přesto se mi zdá, že je krásně a je skvělý den. V polovině
okruhu je občerstvovací stanice, po tento bod má profil tratě mírnou
stoupavost, dále až k start/cíli pociťuji klesání, průměrná rychlost na km
jde v pohodě pod 5 minut, aniž bych se musel snažit. Po obkroužení prvního
kola Gabce hlásím, že je vše v pohodě a lanařím ji, ať se ke mně přidá.
Zůstává u povzbuzování a focení. Druhé kolo je totožné s prvním, vnímám
akorát vyšší teplotu, kterou snižuji v polovině trati, vodu piju za
mírného poklusu, všechno mi jde bez menšího zádrhelu. Všem přihlížejícím a
fandícím opětuji jejich povzbuzování tleskáním, máváním, jsem maximálně
šťastný. V závěru třetího kola přichází první příznaky vzdoru těla,
hamstringy mi dávají najevo, že je to přestává bavit.
1/2M zabíhám s průměrným
časem těsně pod 5 minut na km, na startu mi tentokrát už moc do smíchu není a
Gabce je to na první pohled jasné. Chvíli se mnou běží a zkoumavě se ptá, co se
děje, nic moc neprozradím, jen potvrdím, že teď už zvolním. První půlka tratě
už nemá mírně stoupavý charakter, někdo jakoby navezl hromadu hlíny a kamení,
začínám se prát s každou nerovností a na každém km ztrácím čím dál víc. V hlavě
pořád přepočítávám varianty výsledného času, do toho se mi víc a víc ozývá
varování Romana, zkušeného maratonce, ať si dávám hlavně pozor na křeče.
Nejvíce mi vadí klesající časy, než dokroužím čtvrté kolo, průměr se dostává k šesti
minutám. Dostávám hlášení, že Vladan svůj cíl splnil - 1/2M pod 2 hodiny!
Parádní výsledek, Radim s Romanem mě povzbuzují do pátého kola, ale mě je
jasné, že už jeden ze dvou cílů nezvládnu. Chtěl jsem se vlézt s časem pod
3:45, start jsem však rozběhl až příliš rychle a to se na mě začalo nyní
projevovat. Neustále zpomaluji, až přecházím do kroku, přesto jsem schopný se
donutit k běhu. Hlavu nutím myslet jen a jen na zbývající kilometry,
odmítám vnímat, kolik toho mám za sebou, jenže s každým škubnutím v nohách
se situace zhoršuje a jsem nucen uvažovat, jak se s tím poperu až do cíle.
Ano, to je přece ta maratónská zeď, pár km to vydržím, pak to povolí a zbytek
doběhnu v pohodě. V půlce pátého kola mě míjí Míra, který má pro mě v danou
chvíli neskutečné tempo. Prohodí pár slov a už je pryč. Z kopce se mi daří
nohy opět rozpohybovat, myslím jen na dokončení závodu, časy už neřeším,
začínám k sobě mluvit nahlas, zdůvodňuji si, proč vůbec maratón běžím,
lidé se za mnou otáčejí…je na mě něco divného?
Při dobíhání pátého kola cpu do
sebe gel a Roman mi dává prostřednictvím Gabky tabletku proti křečím. Chvíli spolu opět běžíme, uklidňuje mě, ať si
hlavně užiju závěr, sotva se rozdělíme, dostávám další o mnoho intenzivnější
signály do noh, tabletku začnu kousat, v ústech mám jak na poušti. Jdu, vleču
se, občas poskočím, často jdu do dřepu, zkouším uvolnit nohy. Míjím jednu z kontrol,
kde mi paní nabízí cukr, tyčinku, ptá se na můj stav, tvrdím, že to už do cíle
dojdu. Neuplynulo ani 100 metrů a jdu k zemi, lehám na záda do trávy a
zkouším nohy uvolnit. Chlad od země mě rychle nutí zvednout se, což je pro mě
asi nejkritičtější bod celého závodu. Křeče mě „cvaknou“ do noh a já se snažím
udržet v pohybu. Tento úsek by proti mě vyhrál i lenochod, celý se třesu a
mám chuť to zabalit. Vždyť tohle už nemá nic společného se závoděním ani s během.
Jako cíl vidím před sebou další kontrolu, hlasitým dýcháním se povzbuzuji, každý krok je
pro mě utrpení, ale nějak se dokážu posouvat kupředu. Mnoho běžců se u mě
zastaví a buď mne povzbudí, nebo se snaží nějak poradit, tohle mě čím dál více
probouzí k životu. K půlce trati je to už jen kilometr. Tam mě čeká
voda! Mám před sebou další vidinu zlepšení aktuálního stavu. Když se na
občerstvení dostávám, vypiju skoro půl litru vody a začínám se cítit lépe. Na
hodinkách sleduji průměrnou rychlost, z 16ti minut na km se dostávám pod
12, vím, že přijde klesání, tam ještě zrychlím. Vnímám, že z nejhoršího jsem
venku, chci se rozběhnout, ale zatím se brzdím. Sklon mi napomáhá k rozhodnutí,
poslední cca. 2km, běžím! Na konci lesa mě zdraví Vladan s Romanem,
doprovázejí mě až do cíle, jsem jim za to velmi vděčný. Zbytek jste si přečetli
na začátku..
Pár bodů k shrnutí, které
bych rád uchoval v paměti:
- Trénuj větší objem km v závodním tempu, pár
běhů a závodů nestačí
- V závodě jez a pij 2x víc, než si myslíš,
že je potřeba
- Drž se plánu od začátku, nenech se čerstvými
nohami hnát rychleji, vymstí se ti to
- Když neposlouchají nohy, je třeba nejprve
povzbudit mysl
Mohl bych pokračovat dál, ale
ještě chvíli mi potrvá, než si všechny dojmy a informace v sobě urovnám,
nejspíš mi pomůžou nadcházející tréninky, závody. Od maratonu uplynuly čtyři
dny, cítím se dobře, pouze pravá noha úplně neposlouchá a při kratším běhu mi
hned tuhnou svaly na nohou. Takže docela snesitelný stav J .