50km v trailovém ráji / Marek Moškoř

Když jsem se před nějakým časem dozvěděl, že mě na konci dubna čeká školení v Americe, znamenalo to mimo jiné i to, že se nebudu moci dobře připravit na plánovaný květnový horský maraton. Hlavně jsem se obával posunu času při návratu zpět, kde mám zkušenost, že mi zabere celý týden, než se to nějak srovná. Běžet pak hned v sobotu maraton by nebyl vůbec dobrý nápad. Proto jsem hledal nějaký jiný závod, kterého bych se mohl účastnit o víkendu, kdy budu ve Státech. Volba nakonec padla na trailový závod kolem hory Mount Diablo, která je vzdálena zhruba 70 km východně od San Francisca. 

Co se týče přípravy, běhám od začátku roku tak, jak se to cítím. Rozhodl jsem se cíleně neřešit nějaký striktní tréninkový plán s tím, že uvidím, co to přinese. Před odletem do USA jsem naběhal 450 km, většinu v terénu. Na začátku dubna jsem v osobním rekordu zaběhl pražský půlmaraton. V týdnu poté jsem naběhal 50 km, všechno spíše volněji a v neděli jsem přistál v San Franciscu. Časový posun je tady -9 hodin, takže chvilku trvalo než se tělo jakž takž srovnalo a v pondělí jsem vyrazil na kopce nad San Brunem. Počasí bylo fajn, jen se pak začala valit z pobřeží mlha, což se rovná pořádnému fičáku spojeném s poklesem teploty o 8-10 stupňů. Nakonec se mi podařilo mlze utéct a užít si krásné kopečky s nádhernými výhledy na záliv a město, celkem to dalo 12,5 km. 

Mlha nad San Bruno Mountain

Ve středu jsem si přivstal a šel si dát trasu po nábřeží města z Crissy Field k Pier 23 a zpátky. Krásné ranní poběhání na rovince (až na kopeček kolem Fort Mason) se siluetami Golden Gate a Alcatrazu ve vycházejícím slunci mě doslova nabily do nového dne. Během cesty přibývalo běžců, tady ve městě se obrovská běžecká komunita a možná i to je důvod, že tady jen tak nenarazíte na tlusté ženské. Za hodinku jsem dal 13 km. Trénink jsem měl nakonec dvoufázový, protože jsem se ještě pozdě odpoledne vypravil na dvě hodiny do zdejších strmých ulic.

Sháněl jsem ještě větší lahev do ruky, ale nakonec jsem pořídil běžeckou vestu navrženou Scottem Jurkem a novou lehoučkou čepici. Oboje se mi na závodě skvěle osvědčilo. Dny před závodem jsem se snažil hlavně doplnit energii, ve čtvrtek jsem měl rajskou polévku a americkou těstovinovou klasiku mac and cheese (sýr byl lokální, vyrobený z mléka od místního dodavatele), v pátek jsem obědval rybí burrito a večer pizzu. Nevím jak vy, ale já někdy mívám předvečer závodu takový neidentifikovatelný pocit u žaludku, naštěstí se mi pak podařilo rychle usnout.

V sobotu v 3:45 nekompromisně zazvonil budík. Sbaleno jsem měl ze včerejška, jen rychle posnídat sušenky s arašídovým máslem a vyrazit. Bylo super, že mi doprovod dělal kolega z práce, který teď také řídil, takže jsem měl větší pohodu. Protože jsme letos ve Státech bez navigace (což bylo vtipné zejména ve městě, ale všude jsme trefili na první pokus), musíme si každou cestu dopředu dobře nastudovat. V pátek jsme ale zjistili skvělou věc, a sice, že google mapy si načtenou mapu ukládají do paměti a jsou schopny používat GPS signál z mobilu, takže do jisté úrovně detailu zhruba víte, kde zrovna jste. Paráda. V 4:00 jsme vyrazili a i přes jedno zaváhání na mimoúrovňové křižovatce, jsme dorazili do cíle závodu na čas. Počasí bylo ráno docela šílené, hodně foukalo a venku bylo cca 7°C. Ještě, že jsem měl větrovku. Odtud pak závodníky převezly na start malé autobusy.

Začátek fronty

Pár minut před startem

Když nás autobusy vyložily na místě startu, okamžitě se vytvořila dlouhá fronta u pěti záchodů. Mezitím nám pořadatelé s omluvou oznámili, že ještě nedorazily čísla s čipy. Za deset minut sedm se konečně začaly rozdávat startovní čísla, ale zase je nebylo čím připnout. Tak jsem svoje strčil do kapsy vedle lahve. Kdo chtěl, mohl si pak své číslo připnout na první občerstvovačce, kam dorazila krabice se sichrhajckama. Nikdo to ale nějak neřeší, kolem sebe vidím úsměvy a přátelské rozhovory. Samozřejmě mě zajímá i vybavení ostatních závodníků. Oblečení je vesměs standartní, zaujaly mě ale boty. Nejčastější obuví je zde Hoka One One (to není konkrétní typ, tak se jmenuje ta značka), která se vyznačuje pořádně nafouknutou podrážku – představte si botu + cca 5cm podrážky. Z ostatních značek je tu zastoupen hlavně Salomon, Brooks, Altra a Mizuno, u nás populární značku Inov-8 vidím pouze u jednoho běžce. V 7:10 se všichni řadí na start a po krátkém odpočtu vyrážíme, za zvuků keltské hudby, vstříc své padesátce.

Hoka one one

První část trati vede mezi stromy přes louky, na kterých se pasou hovězí plemena Angus. Příznivci dobrého steaku vědí. Hliněná cesta se divoce vlní už od prvních metrů, je třeba dávat pozor na častou erozi a kraví koláče. Protože neznám podrobný profil trasy, rozhodl jsem se v počátku držet běžců, kteří budou mít podobné počáteční tempo jako já. Kus cesty běžím se Sarah Lavender Smith (nakonec 3. žena celkově), která píše hezký blog http://www.therunnerstrip.com/. Krátce popovídáme, pak už je třeba své síly nasměrovat ke zdolávání prvního pětisetmetrového převýšení. Prudší části kopce jdu, zbytek běžím. Teplota kolem 15°C mě i ostatním běžcům vyhovuje. Ani to moc nebolelo a za hodinku dvacet dobíhám na první občerstvovačku na 13. kilometru. Gumoví medvídci a chipsy přišly vhod, ještě se napít a může se dál.

V dálce Los Vaqueros Reservoir

Na trailu

Docela rychle nastoupám dalších 300 metrů. V mapě k závodu je jeden z okolních kopců pojmenován jako větrný. A taky že jo. Jen co opustíme ochranu lesa a cesta vede po zvlněním hřebenu, začne se z protisměru opírat silný a navíc studený vítr. Po nekonečných dvaceti minutách, kdy jsme všichni skrz na skrz profouknutí, následuje prudké klesání k druhé občerstvovačce (25 km). Beru hrst malin a dva gely. V kopci se od chlapíka dozvídáme, že naše skupinka tří běžců se pohybuje kolem 15. místa. Vbíháme do lesa na uzounký chodníček lemovaný vysokou trávou.

Mount Diablo v oparu

Běží se mi celkem dobře, ale kolem 30. kilometru se v sedle náhle mění charakter celé trati. Teď se běží po lesní cestě. Všude je plno kamení a prachu. Začíná být také více teplo, jak se slunce opírá do okolních skal, voda v lahvích mi rychle ubývá. Přede mě se dostávají dva běžci, další se pak kolem mihnou na občerstvovačce na kopci na 37. kilometru, kde se zdržím trochu déle, abych nabral sůl a čerstvé ovoce. Když běžím z občerstvovačky, tak za dvě minuty zjišťuji, že jsem mimo trasu, společně s dalšími dvěma běžci, kteří se taky přede mnou vydali špatným směrem, se snažíme rychle dostat zpátky na trať. Ztrácíme celkem asi 5-6 minut, ale podařilo se.

Pit stop

Trasa teď vede po hřebeni, kde místo hlinito-písčité cesty běžíme po rozpálených skalnatých plátech. Slunce peče, odhaduji, že teplota na skalnaté cestičce může být kolem třicítky. Je to jako v troubě s oboustranným pečením. Naštěstí po dvou kilometrech následuje prudký sešup do údolí. Přichází poslední větší stoupání a já toho začínám mít tak akorát. Nohy tuhnou, snažím se vnitřně znovu namotivovat. Pohání mě vidina blížící se občerstvovačky. Doplazím se nahoru a liju na zátylek ledovou vodu. Chlapík mě povzbuzuje, že vypadám dobře, jen se do toho naposledy opřít. "Už jen tři míle", říkají mi. Ve skutečnosti to je něco přes 4. Zkouším se rozběhnout a ono to zase nějak jde! 

Dole pod kopcem předbíhám borce, který mě předtím dohnal na občerstvovačce a zkouším přidat tempo. Užívám si stínu v údolí. Přichází pár potůčků, které pro radost probíhám schválně tam, kde je nejvíce vody. Lehce mě pobaví skupinka turistů, kteří u jednoho z nich řeší, kudy přejít suchou nohou. Mám pocit, že letím. Za každou další zatáčkou očekávám náznak blížícího se cíle, ale stále nic. Konečně je to tady. V dálce vidím nafouknutý cílový oblouk, ještě trochu přidám a užívám si finiše. Na krk mi věší krásnou medaili a já rychle doplňuji síly na skvělém cateringu. Posledních 10 kilometrů jsem myslel na zmrzlinu a teď si ji už dávám. Povedlo se! Moje první padesátka je za mnou. Ze 157 účastníků končím s časem 5:46:29 na 20. místě. Závod byl obtížný pro velké množství kopců, silný vítr a velké teplotní rozdíly. Nádherná okolní krajina ale vše vyvažuje. 

Cíl