50 kilometrů peklem

Služební cesta mi opět dala příležitost vyzkoušet něco zajímavého, a tak jsem se na tuto neděli 20. září přihlásil na závod Coastal 50K. V okolí San Franciska působí několik běžeckých klubů, a tento závod pořádal jeden z nich. Když jsem se na závod registroval, tak mi hrálo do karet, že zatím vždycky měli v září v termínu konání závodu severně od SF mlhu, zimu, před dvěma lety dokonce pršelo. Očekával jsem tedy spíše větrnější a chladnější počasí. Krutě jsem se zmýlil.

Stinson beach - start

Coastal 50K měl start severně od SF, na pláži Stinson Beach a cíl jižně, na Rodeo Beach. Protože trasa vedla z bodu A do bodu B, bylo nutné brzy ráno přijet do cíle, ze kterého nás pak na start zavezly žluté školní autobusy. Už v 6 hodin ráno bylo velmi příjemné počasí, teplota je pocitově kolem 20°C. Znalci místních poměrů jsou zaskočeni, předpověď na den počítala s třicítkami. Kdo mohl, radši přibral vodu navíc. Klikatá cesta proběhla v pořádku, vyzvednout startovní číslo a za chvilku už hlavní organizátor svolává běžce na start. Je nás odhadem kolem osmdesátky, někteří ale běží kratší, maratonskou trať. Přesně v 8 hodin je odstartováno.

Hned v úvodu nás čeká výživné pětikilometrové stoupání s převýšením okolo 600 metrů. Stoupáme krásným single trackem v korytě potoka. Často jdeme po schodech, v jednom místě dokoce po žebříku. Míjíme velké kameny i popadané velikány, trasa se po dosažení vrcholu stoupání stáčí dolů k Muir Woods a za chvilku již poznávám sekvoje. Běží se mi celkem dobře, ale protože cítím, že se zvyšuje teplota, tak raději zpomaluji.

Profil se zvlní, za 1:10h jsem na první občerstvovačce na 8km. Z ní pak mířím dalších 500m klesáním dolů na pláž Muir Beach (17,5 km). Slunce už je nahoře a docela peče. Nikde není žádný pořádný stín, jen občas pár stromů. Výhledy jsou nádherné, ale necítím se dvakrát dobře. Mám pocit, že mi chybí energie. Hurá tedy na občerstvovačku. Pod přístřeškem na pláži doplňuji hlavně tekutiny a chvilku odpočívám. Dalších 8 kilometrů mě čekají dva kopce, stoupání dalších 500 metrů. Bez jediného stromu či keře. Teploměr akatuje třicítku. Odskočím si u keříčku. Bujón před obědem? A to piju opravdu dost. Na zádech 2l, vepředu 300ml. Kopce jdu, dolů se snažím sbíhat, ale moc to nejde. Občas se na chvilku zastavím – udělám fotku a zase jdu dále. Lépe to ubíhá.

Místa, po kterých vede trasa, jsou krásná. Žádná široká cesta, pouze chodníček. Míjíme pirátskou zátoku a po kojotím hřebeni se blížíme ke třetí občerstvovačce. Vařím. Ostatní závodníci také. Konečně přicházíme dolů do Tenesse Valley (26 km). Zůstavám zde 12 minut – nejdéle. Mají led! Beru do hydravaku a taky pár kostek pod čepici. Tam vydrží asi 15 minut, za dalších 20 minut už je čepice suchá. Opět stoupáme. Cesta vede zpočátku lesem, ale stromy jsou daleko. Za chvilku už jsem zase na otevřeném prostranství. Všude jen kamení a nízké keříky. Na focení super, ale to je asi tak všechno.

300 metrů níže ve vedlejším údolů vidím u občerstvovačky holku, která je dost mimo. Prý byla na chvíli i v bezvědomí. Všichni jsou si vědomi extrémního horka a tak doplňují vodu a chladí se co, se dá. Hodně lidí zde závod končí (v době, když jsem byl v cíli to bylo více než dvacet). Vydávám se do předposledního čtyřkilometrového kopce. Je to smrťák. Všichni se tu vlečou, co noha nohu mine. Teplota je na 34°C, pocitově ještě více. Už jsem dávno smířený s tím, že většinu závodu jdu. Na hřebeni se mi otevírá fantastický výhled na celou zátoku. Vše je tu jak na dlani. Alcatraz, San Francisco a dole pode mnou Golden Gate. A úplně dole pod ním, u jeho paty občerstvovací stanice (41 km). Když si představíte, co vás ještě čeká, je to hořkosladký pohled.

Občerstvení pod mostem je super, dokonce tady fouká mírný větřík od vody. Ale teď už zase zpátky nahoru na kopec a ještě výše než předtím. Čeká mě poslední pořádné stoupání. Na jeho vrcholu dobíhám (ano, dokonce jsem zase trochu běžel) skupinku 3 lidí a dáváme se do řeči. Američanka, Mexičan, Francouz a já. Jdeme a popobíháme. Docela to utíká. Vzájemně na sebe trochu čekáme, ale 2 km před cílem se to trhá. Rozbíhám  finiš, aby to bylo se ctí a o slovo se přihlásí brutální vlk, kterého jsem si předtím nevšiml. Zatínám zuby. Ještě pár stovek metrů kličkování mezi auty u pláže a jsem v cíli. Nic moc čas, ale všichni tady mají respekt z každého, kdo dokončil. Čas 7:57 mi zajišťuje 30. flek celkově, 11. ve věkové kategorii. Vítěz to dal za 4:14. Borec.

Osvěžuju se a debatujeme s doběhnuvšími. Všichni říkají, že letos to byl extrém. Teď už jen zchladit nohy v Pacifiku. Jakmile sundám pravou botu, dostávám šílenou křeč do lýtka. Asi se mu to moc nelíbilo. Já mám dost smíšené pocity. Jsem moc rád, že jsem dokončil a viděl mnoho opravdu krásného. Trasa má docela brutální parametry, prvních 10 kilometrů je hlavně do kopce a s nádhernými stromy, druhou půlku bych přirovnal ke Slezskému maratonu – ale bez stromů. Jsem rád, že jsem to zvládl. Na druhou stranu mě mrzí, že jsem neměl energii a hlavně, že mě tak moc dostalo to horko. Ale určitě převládá spokojenost. Kdo z vás to má? :)