Jak běželo září - cíl sezóny splněn

Pokud by se mě někdo na začátku roku zeptal, jaký běžecký cíl mám na letošní rok, odpověděl bych „zaběhnout půlmaraton pod dvě hodiny“. A tento cíl se mi v září podařilo splnit – na čtvrtý pokus – a to je hlavní zpráva z právě uplynulého měsíce. Nicméně půlmaraton se běžel až o posledním zářijovém víkendu, takže o tom až na konci – vezmeme to postupně chronologicky. Nejprve ale sumář - v září jsem běhal v průměru 30 kilometrů týdně, což byly 4 závody a 9 tréninků. Ovšem z hlediska intenzity bylo září vysoce nadprůměrné, protože nejen závody, ale i mnoho tréninků bylo na vyšší úrovni intenzity. Z důvodu nutné regenerace jsem trénoval méně často než obvykle (ani ne obden).

První zářijový víkend jsem měl už od loňských vánoc rezervovaný pro noční běh Prahou (Metro běh na 10 km), kam jsme se přihlásili společně s oběma dětmi. Běh startoval z Václavského náměstí, nicméně po prvním kilometru ulicí Na Příkopě vedl přes Štefánikův most na druhý břeh Vltavy, tedy potemnělými periferiemi mimo historické centrum – a to mě, po pravdě řečeno, moc nenadchlo. Na start jsem se postavil s čerstvým osobákem z desítky v Olomouci a myslel jsem si, že bych mohl podobný výkon zopakovat. Prvních pět kilometrů to ještě jakž tak šlo, byť s časem 25:50 min už bylo zřejmé, že z toho žádný rekord nebude. Vzhledem k dvacetistupňovému teplu mi ale natolik vyschlo v hrdle, že jsem se musel zastavit na občerstvovačce a něco vypít. A když jsem se pak rozběhl, už jsem se nedostal do toho původního tempa a doběhl ve výsledném čase 53:55 min. Celkový dojem ze závodu jen průměrný - pro příští rok vskutku nevím, zda tento běh opakovat (také uvidíme, s jakou trasou přijdou organizátoři).

O dalším víkendu následoval další skoro stejně dlouhý běh – Zlatý podzim ve Vratimově. Ještě po cestě na prezentaci jsme si pod vedením Mirka projeli trať, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Závod s padesátkou startujících měl výbornou atmosféru, pořadatelé dělali, co mohli, za což jim patří díky. Do pátého kilometru, na němž začínal táhlý kopec, jsem běžel spolu s ostatními v postupně se trhajícím poli závodníků, druhou polovinu závodu jsem už běžel sám, byť hnán alespoň očním kontaktem s běžci přede mnou a marnou snahou aspoň jednoho z nich cestou dolů seběhnout. Výsledných 52 minut hodnotím jako dobrý výsledek - bez ohledu na poslední místo v kategorii – ale jak řekl Radim, Zlatý podzim běhají jen ti nejlepší, takže není se za co stydět.

Ve středu 18. září jsem využil příležitosti vrátit se na atletický ovál Slezanu a zaběhnout si na něm Slezanskou hodinovku. Závod jsem pojal jako trénink tempa na půlmaraton s cílem běžet rovnoměrně tempem 5:25 min/km. To se mi dodržet zcela nepodařilo, tempo bylo o pár sekund pomalejší, zejména pak v druhé půlhodině – uběhnul jsem 10915 metrů. Ze svého výkonu jsem byl trochu zklamaný, určitě jsem se chtěl dostat přes 11 km. Nicméně závod byl pro mě těžký, podle propozic jsem musel startovat v rychlejším rozběhu, ve kterém neběžel podobným tempem jako já vůbec nikdo. I když nás startovalo třicet, bylo to stejné jako kdybych běžel individuální trénink – rozdíl byl jen v tom, že mě na trati povzbuzovali přátelé z Pepa Teamu, za což všem patří díky.

Poslední zářijovou sobotu nadešel den "D", kdy jsem si chtěl v ostravském Bělském lese vylepšit dosavadní osobák na půlmaratonu 2:02:57 hod a konečně se dostat pod dvouhodinovou metu. Počasí tomu přálo, bylo bezvětří bez srážek a hlavní mou starostí bylo, jak se obléci, když před startem bylo pouhých osm stupňů. Nakonec zvítězily kraťasy a spodní vrstvu s dlouhým rukávem jsem pár sekund před výstřelem nakonec sundal také. A dobře jsem udělal, na trati mi nebyla ani zima ani teplo. Při běhu jsem dík tomu ani neztrácel příliš tekutin, při občerstvování mi stačilo vypít dvakrát po jednom deci. Při běhu jsem se řídil hlavně tepovou frekvencí – hlídal jsem si, abych nešel před 150 a nepadal pod 145. Údaje o tempu jsem vnímal jako doplňkové, byť zpráva o čase 7:01 min na devátém kilometru mě lehce nakopla. Byl to ale planý poplach vzniklý chybou měření GPS – proběhnutí značky 10 km v čase 53 minut potvrdilo, že je vše v pořádku. A jelikož se mi toto tempo podařilo udržet až do cíle, zlepšil jsem si osobní rekord skoro o deset minut – nový má hodnotu 1:53:17 hod. Po závodě jsem doplnil energii a vrátil se na trať, kde jsme spolu s Romanem podpořili dobíhající maratonce Mirka a zejména pak Roba, jehož jsme nakonec i na posledních kilometrech jeho prvního maratonu doprovodili. Se závodem a s dosaženým výsledkem jsme maximálně spokojený – podařilo se mi prodat to, co jsem natrénoval a co koneckonců naznačil už i výkon na srpnové olomoucké desítce.

 

Hlavní cíl letošní sezóny je tedy splněn, zbývající část sezóny si už můžu jen užívat a sbírat síly na sezónu příští. Nejbližším významným záchytným bodem termínového kalendáře je nyní Hornická desítka, kde chci samozřejmě také zabojovat. Rád bych se co nejvíce přiblížil padesátiminutové hranici a pokud by se ji dokonce podařilo pokořit, byl by to příjemný bonus navíc. Samozřejmě i v říjnu se chystám na několik závodů, beru je ale jen jako přípravné, tedy bez ambice na dosažení nějakého konkrétního výsledku.