Tréninky

Ať už se jedná o úseky, nebo delší běhy v tempu, někdy to s parťákem bývá příjemnější a když jich je celá hromada, pak je to teprve zábava! Zkusíme obnovit tradici úterních tréninků? Nebo bude jiný den vhodný? Čas v 17,00 , nebo v 18,00 ? Prosím, uveďte zde do komentářů, který termín Vám sedí, zkusíme dát hlavy dohromady a pak něco naplánujeme. Diskuze bude probíhat i zde: https://www.facebook.com/PepaTeam , tak snad se domluvíme rychle.

Běh na Lysou

10. ročník běhu na Lysou

O víkendu se dělíme na dvě výpravy, jedna parta si jde zaběhat do Štramberku a ta druhá, ve které se nacházím, míří do Ostravice. Počasí parádní, ve středu jsem na teplo nadával, ale to jsem kroužil na dráze, tentokrát se těším do přírody. Poprvé jsem tento závod běžel minulý rok, přišel mi velmi náročný, zvláště závěr, kde jsme bojovali o pozice na severní sjezdovce, pro mě extra výživná záležitost. Jak se na startu dozvídáme, tato sjezdovka nás bohužel letos mine, dělají se na ní terénní úpravy, a tak nás pořadatelé povedou do cíle přes rovinatou pasáž Velké Větry a serpentiny pod vrcholem Lysé.

Až tam nahoru se dnes podíváme

Mě pořád zlobí pravý kotník, který velmi nerad spolupracuje hlavně při sebězích, takže se vnitřně připravuji na pokorný běh. Snažím se pořádně rozcvičit, ať funguji na 100% od startu, pocitově nic moc, ale všechny chmury potlačím a pak už chci jen závodit, spatřit cíl. Před startovním obloukem se nás mačká cca 200 běžců, z řady PT je zde ještě Radim, Lukáš, Michal, Jarda.

Po rozběhnutí se nikam nehrnu, ze všech stran se tlačí všichni kupředu a párkrát o sebe zabrzdíme. Za řekou se opět štosujeme do řady, máme před sebou první kopec, spíš taková předzvěst toho, co nás čeká. Zde je zdržení velké a pár nedočkavců nechápe, že tu předbíhání není úplně na místě. Více než dva se vedle sebe nevlezeme, přesto to někteří zkoušejí. Ještě máme před sebou kousek asfaltky, kde už běžíme v stoupáku a pak hurá do lesa. Cítím se naprosto skvěle, nohy poslušně šlapou, běží, držím se na snesitelné úrovni zakyselení a všude, kde je trochu prostoru, běžím. Žádné kamzíkování se nekoná, takhle bych se sice rychle dostal před dalšího soupeře, ale vzápětí hned zpomalil, abych takový manévr v kopci rozdýchal. Dostávám se k Lence Hájkové, v letošním LC pro mě neporazitelný soupeř. Dnes ji to bohužel moc nejde, a tak ji po chvíli utíkám. V mysli si přemítám scénář, jak mě v závěru dobíhá, zatímco já mám problém vůbec jít, ale hned přepínám zpátky do reality.

Jarda pád rozchodil

To už se blížíme k sjezdovce, kde nás diváci a bubeníci povzbuzují vzhůru do dalšího stoupání. Jde se dobře, postupně beru další skalpy a nad sjezdovkou se dostáváme do lesa, který obsahuje z celého závodu pěknou meditativní část, koukám na všechny strany a užívám si to prostředí. Při seběhu k občerstvovací stanici slyším, vidím kutálejícího se Jardu, který si střihnul slušný karambol a teď křičí bolestí. Hned se k němu seběhneme a zkoušíme ho postavit na nohy, nejprve to vypadá dost špatně, ale po chvíli nás posílá do pryč, že to nějak dojde. Za občerstvovačkou střílí foťákem Filip, raději na něj volám, že Jarda asi bude mít problém dojít, ať mu jde naproti. Teď už zbývá jen známá trasa, ale i tak jsem raději na pozoru, jestli nás pořadatelé nepotáhnou jinudy, než bych čekal. Běžíme k Lukšinci přes Ondrášovy díry, je povzbuzující, že se pořád prodírám pomalu v pořadí nahoru.

žízeň je veliká, život mi utíká.. :-)

Michal postupuje vpřed!

Nad Lukšincem málokdy dokážu udržet rozumné tempo, trochu kolísá i teď, ale to už i protivníci přecházejí do chůze a bojujeme s kamenitou stezkou. Do cíle zbývá cca. 2km, mám žízeň a před sebou vidím strouhu, kdesi z úbočí stéká voda, ale nedá se z toho rychle napít. Po pár metrech následuje vracečka a koukám na zdroj vody, které jsem se chtěl napít. Pěkně bahnitá kaluž, žízeň mě rychle přechází a začínám si užívat čerstvého vzduchu, jsem na Velkých Větrech, do cíle zbývá 900m, koukám na hodinky, musím se nahoru dostat pod 1:30, sbírám poslední síly a za chvíli míjím ceduli s 300m značkou, poslední dvě zatáčky a finální rovinka k hladícímu bodu. Mám před sebou několik borců, skalpuju je a ženu se za dalším, dobíháme do cíle současně. Jsem tam!

Lukáš si užívá cílovou rovinku

Iks-Érácí díky za krásný závod, bylo to velmi zábavné, opět jsem se seznámil s mnoha sympatickými lidmi. Budu se těšit na srpnové 4-lístkové klání, kde se snad také potkáme. 

Jak si užít první maraton? (Střecha světa)

1. Nic neplánovat

Běhat jsem začal na podzim roku 2012 a loni jsem si zaběhnul první čtyři půlmaratony. Pro letošní rok jsem sice chtěl tuto distanci postupně prodlužovat, přihlásil jsem se na třicetikilometrový závod Valašský Hrb, ale maraton jsem letos neplánoval. Avšak, když nejde Mohamed k hoře, přijde hora k Mohamedovi – a tak jsem v lednu objevil propozice beskydského horského maratonu Střecha světa, který dne 4. května startoval v Morávce, pár kilometrů od mého bydliště. A tomu jsem nemohl odolat – přihlásil jsem se, zúčastnil jsem se a užil jsem si to – zkusím zde popsat, jak se mi to podařilo. První, co jsem tedy udělal – nic jsem si neplánoval. Díky tomu jsem vše bral s nadhledem, zaběhnout si maraton byl bonus navíc, nikoliv jen plnění nějakého plánu či novoročního předsevzetí.
 

Střecha světa - trasa závodu a profil trati

2. Nejezdit daleko

Volbou závodu v místě bydliště jsem získal především luxus domácího zázemí ještě i půl hodiny před startem, tzn. dobře se před závodem vyspat, najíst se a v neposlední řadě se také v klidu vyprázdnit. Na start jsem dorazil čerstvý a bez stresu z cestování nebo čekání – a naopak po doběhu do cíle jsem byl do pěti minut ve vlastní koupelně a mohl jsem se tak ještě před vyhlášením zcivilizovat a také sníst a vypít to nejlepší, co bylo třeba pro doplnění tekutin, iontů a energie po závodě. Druhým aspektem je minimalizace nákladů, které by obnášel maraton např. v některé z evropských metropolí – a tím ovšem také menší tlak na organizaci a úspěch celé akce.

3. Vyhnout se nudě

Když jsem v minulosti přemýšlel o silničním maratonu, děsila mě představa dlouhého monotonního běhu – říkal jsem si, že by to bylo psychicky i fyzicky příliš velice náročné. Tyto obavy se mi ještě potvrdily, když jsem loni v září na konci Ostravského maratonu pozoroval některé běžce na konci závodu. Jednou z cest, jak se tomuto vyhnout, bylo zvolit místo silničního maratonu maraton horský, který je mnohem pestřejší. Stoupání do kopců se střídají se seběhy dolů a s během po rovině – a během závodu se mění nejen profil trati, ale také povrch, po němž se běží. A s každou změnou se mění také svalové skupiny, které se do běhu zapojují. Přestože je tedy horský maraton díky převýšení časově náročnější, zátěž se průběžně rozkládá na různé části těla a lze ji proto lépe zvládnout. A přesně tento předpoklad naplňovala i Střecha světa se stoupáním/klesáním 1700 metrů (i vyhýbání nudě má své meze – není třeba se hned hlásit na skymaraton s tříkilometrovým převýšením …).

4. Objednat si počasí

Je fajn si první maraton zaběhnout za pěkného slunečného počasí, bez srážek, za přiměřených teplot, ne moc vysokých a ani ne moc nízkých. Někteří zkušení borci sice milují déšť, bláto, vítr, mlhu a zimu, ale pro prvomaratonce jsou takovéto komplikace zbytečné. Na druhé straně ani příliš teplé počasí není ideální (vyšší riziko dehydratace, tvorby puchýřů atd.). Na Střeše světa jsme tedy startovali z pěti stupňů nad nulou – u mě to bylo na dlouhé nohavice a tři horní vrstvy (a na Visalajích, jak zafoukalo, tak jsem si dal ještě i čtvrtou vrstvu, aspoň jsem ji nenesl zbytečně). Otužilejší borci byli samozřejmě oděni spořeji, ale možné prochladnutí jsem bral jako větší zlo, tak jsem to řešil takto. Romantický vrchol Lysé Hory se stromy obalenými ledem, jehož tříšť na nás shůry padala, byl celkem fajn. Počasí jsme objednali vcelku správně a i díky tomu jsme si to užili.
 

Pohled z Lysé Hory směrem k Visalajím

5. Něco natrénovat

Žádné tréninkové plány pro přípravu na maraton jsem nestudoval, nicméně i v letošním roce jsem si zaběhnul dva půlmaratony, ale především jsem trénoval běhy v kopcích. Delší běh jsem (společně s Radimem) zkusil jen jeden, šest týdnů před závodem – 33 km s převýšením přes 1100 metrů (4,5 hodiny) – to jsem bez problémů zvládnul a tak jsem si věřil i na závod. Ovšem v období listopad-únor jsem absolvoval patnáct etap Lysacupu a měsíc co měsíc jsem měl naběháno kolem čtyř výškových kilometrů, takže jakási objemová příprava nezbytná pro zvládnutí maratonu to přeci jen byla.

6. Běžet vlastním tempem

Rozhodně je vhodné běžet maraton vlastním tempem – a u horského maratonu to platí obzvláště. Podle hodinek se dost dobře běžet nedá, protože profil se stále mění a nelze žádným jednoduchým způsobem přepočítávat stále se měnící výškový profil na nějaké kilometrové tempo – asi nejlepším řešením je běžet podle vlastních pocitů. Další možností je běžet s někým zkušenějším, kdo má obdobné tempo – já jsem to zkusil s Jirkou z Orlové, který na startu hovořil o pohodovém tempu na výsledný čas sedm hodin. Po pěti kilometrech jsem pochopil, že skutečnost bude poněkud jiná a rozloučili jsme se (nakonec doběhnul výrazně pod šesti hodinami) a dál už jsem běžel více méně sám. Velmi se mi osvědčilo nechat si nějaké síly na závěr – je vskutku příjemné předběhnout v závěrečných třech kilometrech dalších patnáct závodníků …

Po 25 kilometrech, před kontrolou na Visalajích

7. Nezapomenout na doplňování tekutin a energie

Experimenty s tím, jak se běhá s dehydratovaným organismem apod., je lépe si nechat na jinou příležitost. Já jsem například týden před Střechou světa běžel Dolnolhotskou desítku a souhrou okolností jsem se v závěru závodu dostal do hypoglykemie – zkušenost to byla zajímavá a dostačující pro to, abych se podobnému dobrodružství propříště vyhnul. Proto jsem na Střechu světa s sebou nesl 0,75 litrový bidon s iontovým nápojem a na zádech ještě také hydrovak s 1,5 litrem vody (což bylo v daných podmínkách už asi nadbytečné, stačilo do bidonu doplňovat vodu na občerstvovacích stanicích). Během závodu jsem snědl tři banány, nějakou čokoládu, hroznový cukr apod. A po celou dobu jsem se obešel bez jakýchkoliv žaludečních potíží, odskakování si do křoví atd. – to jsem byl moc rád, protože ne všechny tréninky byly takto bezproblémové …

8. Nepodcenit regeneraci

K tomu, abyste si svůj první maraton užili ve zdraví, bohužel nestačí, když se bez zranění dostanete do cíle – je potřeba nepodcenit regeneraci nutnou k tomu, abyste se mohli vrátit do běžné (tréninkové) běžecké zátěže. Dáte-li si tři dny pauzu, než odezní pozávodní bolesti svalů, a pak bez potíží vyklušete pár kilometrů, ještě to nemusí znamenat, že je vše v pořádku. Pokud hned vplujete do intenzívnějšího tréninku, lehce se stane, že se ozve nějaká zapomenutá bolístka, třeba namožený úpon mezi patní kostí a Achillovou šlachou - a pak si musíte regeneraci ještě poněkud prodloužit …



Radim s Michalem sice běželi o dvě hodiny míň, ale taky regenerují ... ;-)

Závěrem

Svůj první maraton jsem si skutečně užil, v tom pozitivním smyslu, tedy bez nepříjemných zážitků. Doběhnul jsem v čase 6:36:30 hod., přede mnou 160 běžců (včetně kategorie Profi) a za mnou celých 90 (desetkrát tolik než např. na etapách Lysacupu). Organizátorům se závod vcelku podařil – šlo navíc o 1. ročník – drobné chybičky (podivný start či chybějící proviant) snad do dalšího ročníku odstraní. Určitě bych se nebál se přihlásit i za rok – pokud ovšem nezkusím nový zážitek v podobě Pražského maratonu … A na úplný závěr musím připomenout i pěkné výsledky svých tréninkových partnerů – Radim Lipták 11. místo v kategorii Profi a Michal Goryczka 8. místo v kategorii Hobby – oba v čase 4:19 hodin.

50km v trailovém ráji / Marek Moškoř

Když jsem se před nějakým časem dozvěděl, že mě na konci dubna čeká školení v Americe, znamenalo to mimo jiné i to, že se nebudu moci dobře připravit na plánovaný květnový horský maraton. Hlavně jsem se obával posunu času při návratu zpět, kde mám zkušenost, že mi zabere celý týden, než se to nějak srovná. Běžet pak hned v sobotu maraton by nebyl vůbec dobrý nápad. Proto jsem hledal nějaký jiný závod, kterého bych se mohl účastnit o víkendu, kdy budu ve Státech. Volba nakonec padla na trailový závod kolem hory Mount Diablo, která je vzdálena zhruba 70 km východně od San Francisca. 

Co se týče přípravy, běhám od začátku roku tak, jak se to cítím. Rozhodl jsem se cíleně neřešit nějaký striktní tréninkový plán s tím, že uvidím, co to přinese. Před odletem do USA jsem naběhal 450 km, většinu v terénu. Na začátku dubna jsem v osobním rekordu zaběhl pražský půlmaraton. V týdnu poté jsem naběhal 50 km, všechno spíše volněji a v neděli jsem přistál v San Franciscu. Časový posun je tady -9 hodin, takže chvilku trvalo než se tělo jakž takž srovnalo a v pondělí jsem vyrazil na kopce nad San Brunem. Počasí bylo fajn, jen se pak začala valit z pobřeží mlha, což se rovná pořádnému fičáku spojeném s poklesem teploty o 8-10 stupňů. Nakonec se mi podařilo mlze utéct a užít si krásné kopečky s nádhernými výhledy na záliv a město, celkem to dalo 12,5 km. 

Mlha nad San Bruno Mountain

Ve středu jsem si přivstal a šel si dát trasu po nábřeží města z Crissy Field k Pier 23 a zpátky. Krásné ranní poběhání na rovince (až na kopeček kolem Fort Mason) se siluetami Golden Gate a Alcatrazu ve vycházejícím slunci mě doslova nabily do nového dne. Během cesty přibývalo běžců, tady ve městě se obrovská běžecká komunita a možná i to je důvod, že tady jen tak nenarazíte na tlusté ženské. Za hodinku jsem dal 13 km. Trénink jsem měl nakonec dvoufázový, protože jsem se ještě pozdě odpoledne vypravil na dvě hodiny do zdejších strmých ulic.

Sháněl jsem ještě větší lahev do ruky, ale nakonec jsem pořídil běžeckou vestu navrženou Scottem Jurkem a novou lehoučkou čepici. Oboje se mi na závodě skvěle osvědčilo. Dny před závodem jsem se snažil hlavně doplnit energii, ve čtvrtek jsem měl rajskou polévku a americkou těstovinovou klasiku mac and cheese (sýr byl lokální, vyrobený z mléka od místního dodavatele), v pátek jsem obědval rybí burrito a večer pizzu. Nevím jak vy, ale já někdy mívám předvečer závodu takový neidentifikovatelný pocit u žaludku, naštěstí se mi pak podařilo rychle usnout.

V sobotu v 3:45 nekompromisně zazvonil budík. Sbaleno jsem měl ze včerejška, jen rychle posnídat sušenky s arašídovým máslem a vyrazit. Bylo super, že mi doprovod dělal kolega z práce, který teď také řídil, takže jsem měl větší pohodu. Protože jsme letos ve Státech bez navigace (což bylo vtipné zejména ve městě, ale všude jsme trefili na první pokus), musíme si každou cestu dopředu dobře nastudovat. V pátek jsme ale zjistili skvělou věc, a sice, že google mapy si načtenou mapu ukládají do paměti a jsou schopny používat GPS signál z mobilu, takže do jisté úrovně detailu zhruba víte, kde zrovna jste. Paráda. V 4:00 jsme vyrazili a i přes jedno zaváhání na mimoúrovňové křižovatce, jsme dorazili do cíle závodu na čas. Počasí bylo ráno docela šílené, hodně foukalo a venku bylo cca 7°C. Ještě, že jsem měl větrovku. Odtud pak závodníky převezly na start malé autobusy.

Začátek fronty

Pár minut před startem

Když nás autobusy vyložily na místě startu, okamžitě se vytvořila dlouhá fronta u pěti záchodů. Mezitím nám pořadatelé s omluvou oznámili, že ještě nedorazily čísla s čipy. Za deset minut sedm se konečně začaly rozdávat startovní čísla, ale zase je nebylo čím připnout. Tak jsem svoje strčil do kapsy vedle lahve. Kdo chtěl, mohl si pak své číslo připnout na první občerstvovačce, kam dorazila krabice se sichrhajckama. Nikdo to ale nějak neřeší, kolem sebe vidím úsměvy a přátelské rozhovory. Samozřejmě mě zajímá i vybavení ostatních závodníků. Oblečení je vesměs standartní, zaujaly mě ale boty. Nejčastější obuví je zde Hoka One One (to není konkrétní typ, tak se jmenuje ta značka), která se vyznačuje pořádně nafouknutou podrážku – představte si botu + cca 5cm podrážky. Z ostatních značek je tu zastoupen hlavně Salomon, Brooks, Altra a Mizuno, u nás populární značku Inov-8 vidím pouze u jednoho běžce. V 7:10 se všichni řadí na start a po krátkém odpočtu vyrážíme, za zvuků keltské hudby, vstříc své padesátce.

Hoka one one

První část trati vede mezi stromy přes louky, na kterých se pasou hovězí plemena Angus. Příznivci dobrého steaku vědí. Hliněná cesta se divoce vlní už od prvních metrů, je třeba dávat pozor na častou erozi a kraví koláče. Protože neznám podrobný profil trasy, rozhodl jsem se v počátku držet běžců, kteří budou mít podobné počáteční tempo jako já. Kus cesty běžím se Sarah Lavender Smith (nakonec 3. žena celkově), která píše hezký blog http://www.therunnerstrip.com/. Krátce popovídáme, pak už je třeba své síly nasměrovat ke zdolávání prvního pětisetmetrového převýšení. Prudší části kopce jdu, zbytek běžím. Teplota kolem 15°C mě i ostatním běžcům vyhovuje. Ani to moc nebolelo a za hodinku dvacet dobíhám na první občerstvovačku na 13. kilometru. Gumoví medvídci a chipsy přišly vhod, ještě se napít a může se dál.

V dálce Los Vaqueros Reservoir

Na trailu

Docela rychle nastoupám dalších 300 metrů. V mapě k závodu je jeden z okolních kopců pojmenován jako větrný. A taky že jo. Jen co opustíme ochranu lesa a cesta vede po zvlněním hřebenu, začne se z protisměru opírat silný a navíc studený vítr. Po nekonečných dvaceti minutách, kdy jsme všichni skrz na skrz profouknutí, následuje prudké klesání k druhé občerstvovačce (25 km). Beru hrst malin a dva gely. V kopci se od chlapíka dozvídáme, že naše skupinka tří běžců se pohybuje kolem 15. místa. Vbíháme do lesa na uzounký chodníček lemovaný vysokou trávou.

Mount Diablo v oparu

Běží se mi celkem dobře, ale kolem 30. kilometru se v sedle náhle mění charakter celé trati. Teď se běží po lesní cestě. Všude je plno kamení a prachu. Začíná být také více teplo, jak se slunce opírá do okolních skal, voda v lahvích mi rychle ubývá. Přede mě se dostávají dva běžci, další se pak kolem mihnou na občerstvovačce na kopci na 37. kilometru, kde se zdržím trochu déle, abych nabral sůl a čerstvé ovoce. Když běžím z občerstvovačky, tak za dvě minuty zjišťuji, že jsem mimo trasu, společně s dalšími dvěma běžci, kteří se taky přede mnou vydali špatným směrem, se snažíme rychle dostat zpátky na trať. Ztrácíme celkem asi 5-6 minut, ale podařilo se.

Pit stop

Trasa teď vede po hřebeni, kde místo hlinito-písčité cesty běžíme po rozpálených skalnatých plátech. Slunce peče, odhaduji, že teplota na skalnaté cestičce může být kolem třicítky. Je to jako v troubě s oboustranným pečením. Naštěstí po dvou kilometrech následuje prudký sešup do údolí. Přichází poslední větší stoupání a já toho začínám mít tak akorát. Nohy tuhnou, snažím se vnitřně znovu namotivovat. Pohání mě vidina blížící se občerstvovačky. Doplazím se nahoru a liju na zátylek ledovou vodu. Chlapík mě povzbuzuje, že vypadám dobře, jen se do toho naposledy opřít. "Už jen tři míle", říkají mi. Ve skutečnosti to je něco přes 4. Zkouším se rozběhnout a ono to zase nějak jde! 

Dole pod kopcem předbíhám borce, který mě předtím dohnal na občerstvovačce a zkouším přidat tempo. Užívám si stínu v údolí. Přichází pár potůčků, které pro radost probíhám schválně tam, kde je nejvíce vody. Lehce mě pobaví skupinka turistů, kteří u jednoho z nich řeší, kudy přejít suchou nohou. Mám pocit, že letím. Za každou další zatáčkou očekávám náznak blížícího se cíle, ale stále nic. Konečně je to tady. V dálce vidím nafouknutý cílový oblouk, ještě trochu přidám a užívám si finiše. Na krk mi věší krásnou medaili a já rychle doplňuji síly na skvělém cateringu. Posledních 10 kilometrů jsem myslel na zmrzlinu a teď si ji už dávám. Povedlo se! Moje první padesátka je za mnou. Ze 157 účastníků končím s časem 5:46:29 na 20. místě. Závod byl obtížný pro velké množství kopců, silný vítr a velké teplotní rozdíly. Nádherná okolní krajina ale vše vyvažuje. 

Cíl

Perun SKYmaraton

Info k závodu: www.perunmaraton.cz 

Je týden před závodem, mě už to pár dní neběhá, pokud to přece jen zkusím, vracím se domů s opuchlým kotníkem. V rámci tréninku jsem při seběhu z Lysé nejednou klopýtl přes kotník, který od té doby pořád bolí. Všechny signály mě vedou k tomu, že začnu nabízet registraci dalším zájemcům. Jenže v posledním týdnu se nás objevuje víc „sestřelených“ a poptávka jaksi vázne. Párkrát vyběhnu v malých km dávkách, doma poctivě cvičím, lepší se to. Nabídku registrace ruším a jsem rozhodnutý, že si užiju aspoň start a pokud nebudu moci první seběh rozumně korigovat, hned to zabalím. Ještě si raději koupím trekové hole, zbytek výbavy si sepíšu, nechávám se inspirovat články z webu CZSA ( www.skyrunning.cz ) , kde se tomuto závodu podrobně věnují. Jedná se o vůbec první ročník  ČR mistrovství v SKYmaratonu, takže povzdvižení se v mediích s blížícím se startem zvyšuje. Den před závodem se ještě narychlo objednám na zatejpování kotníku, což se nakonec ukáže jako velmi dobrá volba. Paní fyzioterapeutka mě po prohlídce upozorňuje, že kotník nebude hlavní problém, ale koleno je zdrojem nestability pravé nohy. To už nějak v danou chvíli neřeším, barevné pásky na noze mě nenechávají klidným, pořád zkouším chodidlem různě hýbat a mám z toho dobrý pocit.

V pátek ještě rychle čtu na webu Perunu, že je možné si během odpoledne vyzvednout startovní číslo, ať nemusím pak v sobotu čekat. Jenže špatně pochopím výdejní místo, měl jsem za to, že se jedná o totožné, kde se bude i následující den řešit prezentace. Chlapi v místní hospodě mi to rychle vysvětlí a já si připadám jako pitomec. Před lanovkou je hlouček slečen, jak následně zjišťuji - fotografky závodu, tak s nimi aspoň prohodím pár slov a pořád uvažuji, jestli si vyběhnu už dnes sjezdovku, což nakonec vzdávám a jedu se podívat do Řeky na místní specialitku, pro změnu další sjezdovku. Zrovna nad vrcholem onoho kopce pomalu zapadá Slunce, vše vypadá nádherně, moc se na zítřek těším.

Noc před závodem z pátku na sobotu proběhne už klasicky v polospánku, ráno si přivstanu a snažím se pořádně nasnídat, jsem sbalený, připravený vyrazit do Oldřichovic. Venku je větší zima než by se mi líbilo, a tak ještě raději beru větrovku a šátek. Po příjezdu na start je kde zaparkovat, už se to tu hemží závodníky různých národností a známými tvářemi. Konečně se dočkávám startovního čísla, je mi čím dal tepleji, tak využívám možnosti nechat si vyvézt oblečení do cíle a už jsem jen v závodním dresu a lehkém termo triku s dlouhým rukávem. Loučím se s Gabčou a jdu se rozklusat. Zkouším si nastavit hole a pobíhat s nimi, dá se to. Je mi čím dál tepleji a to pobíhám jen pár set metrů tam a zpátky skoro po rovině. Počasí je sice sychravé, ale už to neřeším, je čas se vtěsnat do davu.

Na startu se vítám s kamarády, vyslechneme si pár slov od pořadatelů a po odpočítání posledních 10 sekund zazní zvon, který nás rozpohybuje do chůze, poté do mírného poklusu. To se určitě netýká favoritů, po chvíli už nedohlédnu na začátek startovního pole, jsou pryč. Jakmile se dostaneme k sjezdovce, ihned zkouším hole a celkem mi to s nimi jde. Pěkné tempo nasazuje kolega z práce Petr Bobko s kamarádem Robertem, kteří mi za chvíli mizí z dohledu. V půlce sjezdovky shazuji druhou vrstvu oblečení, určitě mi bude stačit dres. V hlavě si neustále promítám, jak často bych měl pít, jíst, udržovat tempo, dávat pozor na kotník. Sem tam se dám s někým do řeči, ale je to spíš jen pro povzbuzení, sjezdovka dává zabrat dost.  Na vrcholku nás vítají fanoušci, první seběh hodně krotím, je sice mírný, ale nevěřím si. Než dorazím k první občerstvovačce, je kotník dostatečně otestovaný, tak jsem se řádně posilnil a šel jsem do dalšího stoupání. Cíl jsem chtěl stihnout v časovém limitu 8,5h, na rychlejší časy nebylo pomyšlení, takže jsem měl nastavené tempo cca. 5km/h . Za první hodinu jsem si vytvořil náskok 1km, což mě potěšilo a obdobně se mi dařilo i v následující hodině. To už jsem šlapal na Javorový vrchol, nohy pořád v mezích zakyselení, jen si dávám víc pozor při předbíhání. Kamzíkování se moc nevyplácí, lepší je počkat si na otevřenější prostor, méně technické pasáže a pak jen trochu přidat. Všichni jsou ohleduplní a pokud to situace dovolí, pouštějí před sebe rychlejší závodníky. Já všem vždy oznamuji při seběhu, ať po mě řvou, že jim s radostí uhnu bokem. Párkrát se setkávám s nepochopením, proč tak zpomalím, ale kulhavý běh je jasnou odpovědí, málokde se dostávám pod 8min/km cestou z kopce. Za to na rovinkách a v mírných stoupácích si to užívám. Po dosažení Javorového nás čeká zákeřné klesání do Řeky. A opravdu je nádherně členité, je těžké odhadnout, který kámen je stabilní a taky tam párkrát zařvu bolestí od kotníku. Nemít sebou hole, skončil bych tu. Následující sjezdovka je nekompromisní, hodně borců přede mnou jdou na bok z vyšlapané cestičky a protahují, uvolňují svalstvo, sám náhle pociťuji, že lýtka vydávají první signály, které nejsou moc příjemné. Dolů je to ještě horší, mnoho lidí si posteskne za lyžemi, jak by jím to svištělo po tom blátě dolů. A taky jím to sviští. Po této etapě na mě přichází první náznaky křečí, je to jen levá noha, asi tím, jak jsem se snažil odlehčovat pravou.

Mám za sebou skoro polovinu závodu, pořád cítím hlad, než se dostanu na Šindelnou, kde je první časová kontrola, zpomalím a začnu se ládovat svými zásobami. Užívám si každé sousto a už dopředu si plánuji, jak moc se budu muset cpát jídlem i na dalších občerstvovačkách, abych tyto pocity zahnal. Pomalejší tempo trochu uvolnilo levou nohu, cukry povzbudily mysl, můžu pokračovat dál. Na časové kontrole před sebou tlačím dostatečný náskok před limitem, kolem trati se občas vyskytují fotografové, kameramani, povzbuzující fanoušci, nejsme tu sami. Pozvolný sestup mě dostává před stoupání na Ostrý, název ve mně budí respekt, čekám jen to nejhorší, co si umím představit, ale opak je pravdou. Krátký a klikatý výstup mám docela rychle za sebou a teď alou dolů. Jakmile se dostanu na zpevněnou cestu, můžu si dovolit konečně běžet a je to super pocit. Za poslední občerstvovačkou se v lese vymáchám v blátě, levý bok mám jak po batice. Směju se a je mi pořád dobře, před posledním stoupáním k cíli do sebe kopnu kofeinovou ampuli a jde se na to. Jirka Římanek vesele poskakuje kolem nás a fotí ze všech úhlů. Závidím mu ten elán, myslel jsem, že už závod dokončil, ale na chatě se od něj dozvídám, že se ho účastnil pouze jako podpora syna a fotograf. V lesních serpentinách dobíhám hlouček závodníků, se kterými se posledních cca. 10km neustále míjím. Dostáváme informaci od kolemjdoucích, že už nás čeká pouze pár minut a budeme v cíli. Když vidím cílovou bránu, zkouším ještě běžet, předbíhám několik lidí, než se opět ozve levá noha. Tentokrát už nejsem schopen tak lehce se křeče zbavit a začnu si nadávat. Kulhavým krokem se doplazím až do cíle, kde jsem hned obdarován medailí.

Závod opět posunul mé zažité laťky extrémního závodu, doposud tomu vévodil městský maraton, protrpěný v křečích a etapa Lysacupu 3v1, kterou jsem v posledních kilometrech rovněž pořádně „vychutnával“. Na tento závod jsem se chystal už v rámci LC od ledna, přesto jsem o své výkonnosti dost pochyboval. Rozběhnout se se zdravou nohou, asi bych do toho šel více zprudka a závod buď hodně protrpěl, nebo nedokončil. Trekové hole jsem měl pouze kvůli kotníku, původně jsem nad nimi ani neuvažoval, to by byl nejspíš další hřebík do rakve. Pocitově by mi lépe seděla maximálně poloviční délka trasy, ale i tak jsem spokojený s dosaženým výkonem ( 7h 22min ). Pokud bude možnost, rád se zúčastním i dalšího ročníku, nebo podobného podniku. Po doběhnutí jsem se cítil velmi dobře psychicky, přikládám to hlavně období ( jaro ) a prostředí, v kterém se závod odehrával. Zázemí bylo naprosto skvělé a všechny důležité body organizátoři zmákli na výbornou.