Robert: sumarizace 2013 / plány 2014

Rok 2013 byl v mé běžecké "kariéře" přelomový, především tím, že jsem byl schopen každý měsíc se dotlačit k této fyzické aktivitě :-) . Předchozí roky jsem zkoušel běhat, neběhal jsem. 

Leden

Hned první víkend startuji v běhu na Lysou, pod záštitou lysacup.cz , jedná se o etapu z Krásné, která mi dá pořádně zabrat, ale nenechávám se odradit a pokračuji i v následujících víkendech. Je to zároveň můj první běžecký závod, i když ho z větší části odchodím :-) .

Trénuji po večerech ve městě, dostávají se první účinky špatné běžecké techniky - kolena, okostice, achilovka, zkracování svalů, co víc si přát?

Únor

LC závody jsou pro mě drogou, kupuji si sporttester a hlídám si tep, který od první minuty vyběhnutí drží stabilní 95-100% maximum, na které dosáhnu při jakémkoliv typu běhu. Běhy málokdy dosáhnou tepové úrovně pod 160, hrudní pás čím dál více nechávám doma.

Březen - Duben

V hlavě se mi zrodila myšlenka maratonského běhu, začínám trénovat podle sestaveného plánu, nalezeného někde na webu. Místo 20 týdnů plán zkracuji na cca 11 týdnů. Registraci na závod nakonec neodesílám. Přesto nenápadně protahuji tréninkové vzdálenosti, zdravotní komplikace jsou ojedinělé a občas zkouším běžeckou ABCD.

Květen

Připravuji se na horský běh na Lysou, začínám rozlišovat běhy pro regeneraci, nebo naopak vkládám první intervaly různých variací, ty mě baví, ale přeháním to s intenzitou a po pár týdnech jde výkonnostní křivka dolů. 

Červen

první víkend běžím závod na Lysou, pocitově výkon mnohem lepší než na začátku roku. V cíli se seznamuji s Pepany. 

Rodinná dovolená mě odstaví od pravidelného běhu, vyzkouším si běh na boso a po návratu z dovolky cítím, že není tak těžké po delší pauze začít opět pravidelně běhat.

Červenec - Srpen

Oživuji opět maratonskou přípravu, registruji se na Ostravský maraton, začínám běhat společně s členy Pepa teamu a ten pravý vítr do plachet přichází. Běh v kolektivu má na mě pozitivní dopad ve všech směrech.

Běžím pro mě neplánovaný závod Palkovice-Kubankov-Palkovice, maximální nadšení - z trasy, pocitů, lidí. Začínám víc uvažovat nad častější účastí v závodech.

Září

Běžím svůj první 1/2M v Ostravě-Hrabové, opět skvělá atmosféra i zážitky. Následuje Slezanská hodinovka, tabulky osobních rekordů postupně doplňuji a v závěru měsíce zapisuji i čas maratonu, který si užiji se vším všudy. Pokusy o další tréninky jsou po M velmi těžké a sám tomu nevěřím, že nejsem schopen pokračovat v rozjetém tempu.

Říjen - Listopad

Po pár týdnech opět běžím, aniž by mě něco bolelo, ale přesto na 100% to není. Zkouším různé metody strečinků, doplňkové cvičení. Hornická desítka jako tečka za pěknou sezonou mi nestačí, další ročník LysaCupu už mám v kalendáři a do konce měsíce pár etap odběhnu, přesto tréninky mimo závody jsou slabší.

Prosinec

Žiju Lysacupem, opět poctivě trénuji a běh si maximálně užívám.

Plány 2014

- zlepšení efektivity běhu a začlenění rozmanitých variací tréninků/výběhů

- účast na LC 2014/2015
- horský Perun maraton v květnu

- Lysohorský čtyřlístek v srpnu
- společné tréninky a výběhy do okolí

- každý týden min. 1x vyběhnout Lysou :)
- užívat si toho, že jsem zdravý a předávat dál své poznatky a nadšení!

Pepani, díky! 

Silvestrovská etapa LC

Je pondělí ráno, jsem hrozně móóóc nadšený, protože sedím v práci a úterní etapa je v ohrožení, měl bych tu sedět také. Během dopoledne se však vyšší moc vloží do děje a já mám na úterý volno. Masku však vymyslet nestihnu, nejprve se utěšuji tím, že mě nebude nic rozptylovat při běhu, ale na startu je vše jinak. 

Úterý ráno, vstávám jako každý den kolem páté, mám spoustu času se nasnídat, pohrát si se synem, který je tím ranním budíčkem. Po osmé si to šmárujeme ve třech, Filip Landsberger a Marek Moškoř mi dělají společnost, jsme natěšení a cesta z FM do Ostravice ubíhá rychle. Sotva vystoupíme z auta, už se to  hemží postavami z pohádek a jiných koutů lidské fantazie. Opravdu pestrá nabídka, smějeme se, lidé se do svých rolí opravdu vžívají a místo běžců vidíme zdatné herce. Z davu zaslechneme, že se před startem vydal na trasu závodu hokejista v kompletní výstroji a s nazutými bruslemi! Není sníh, ani led, možná nás něco čeká pod vrcholem..

Start zahajuje Dědek Beskydský alias Jan Žižka, bouchnutím do mostu palcátem se dává do pohybu opět kolem 250 – 300 závodníků, herců, nadšenců do pohybu. S klukama si přejeme dobrý zážitek a postupně se trháme v davu. Zahřívám se docela rychle, zatím více smíchem, míjím Supermana, anglické gentlemany, jednorožce s vysílačem Lysé hory na přilbě. Mumie má problémy, dostala se do křoví a ztrácí část svého obleku. Zní to asi šíleně, ale celou dobu jsem se setkával s originálními postavami, lidé si je fotili, smáli se a my s nimi. Přestože jsem byl v civilu, tak mě turisti považovali za zlého vlka, který nahání po lese červenou Karkulku – závodník přede mnou v plášti a s košíkem v ruce.

A jak se běželo? První 2km jsem držel konstantní tempo, postupně jsem se prodíral svými soupeři (210 – 250) , pak terén začal být méně čitelný a já bojoval s udržením koncentrace. Občas se objevil nějaký rychlík ze zálohy, párkrát se mi podařilo natáhnout mezeru za sebou, ale jakmile jsme se dostali na křižovatku s posezením, měl jsem o problémy zaděláno. Kamenité řečiště a následný úsek v lese prostě neumím potáhnout. Nohy jsou těžké, kadence se snižuje a jsem rád, že jsem schopný se nutit do dalšího kroku…levá, pravá, na nic jiného nemyslím. Závěrečný 1,5km je už na sněhu a místo běžného pozvolného nástupu cítím bolest ve spodku zad, to jsou ty hodiny sezení za počítačem. První rychlíci, kteří už míří dolů povzbuzují, je to už jen kousek. Ale nikdo z nich neprozradí, že je tam pěkná ledovka. Závodníci se zamíchají s turisty, v posledních zatáčkách pod vrcholem je pořádně veselo. V závěru mačkám nohy a prodírám se až k Vlaďce. 1h 20m je splněný čas, v který jsem před startem doufal. Takže spokojenost.

Poslední den v roce většina lidi slaví o půl noci, já si oslavu užil už v dopoledních hodinách, a to maximálně. Díky všem za parádní atmosféru a za rok opět nashle. Ještěže je to už v neděli :-D .

Jak běžel noční Lysacup z Ostravice

Předsevzal jsem si, že první rok své běžecké kariéry zakončím účastí na Lysacupu - tedy na seriálu běžeckých závodů, v němž se týden co týden běhá na Lysou Horu, pokaždé z jiného místa. Prolog na Velký Javorník jsem vynechal, ale následně jsem absolvoval nejprve tři etapy podzimní a pak tři etapy zimní - podzimní bez hůlek, zimní s hůlkami. Svými časy jsem neoslňoval, dobíhal jsem na chvostu třísetčlenného startovního pole - ale pan Pierre de Coubertin by ze mě měl radost. Sedmý výběh na Lysou, plánovaný na 22. prosince, měl být jiný než ty předešlé, které se běžely o desáté hodině ranní - tento startoval o půl páté odpoledne a organizátoři ho proto označili jako noční. Pro mě to byl zcela nový zážitek a tak pro pobavení obecenstva popíšu, jak jsem ho prožil.

 

Na Lysé Hoře jsem byl mnohokrát, nikdy však ne v noci. Ba co víc, ve tmě neběhám ani po rovině. Proto neponechávám nic náhodě a na noční etapu Lysacupu se chci řádně připravit. Čelovka leží ve skříni už rok, konečně se dočká. Tři dny před závodem se vydávám na tříkilometrý okruh polními cestami v okolí svého bydliště. Běží se mi dobře, avšak po necelé čtvrthodině čelovka zhasíná - to už se ale blížím k domovu a na cestu mi svítí pouliční osvětlení. Asi jsem si ji vypnul, jak mi padala do čela a posunoval jsem si ji výš nahoru. Následující den to zkouším znovu a vydávám se na devítikilometrový okruh. Avšak i tentokrát čelovka vydrží jen deset minut, vracím se domů. Baterie za ten rok ve skříni asi zeslábly - nevadí tedy, pořídím nové.

 

Je den před závodem a na diskusním fóru Lysacupu se objevují poplašné zprávy o ledovém stavu trati nočního závodu. Neponechávám nic náhodě a rozhoduji se zjistit stav věci na vlastní oči a na vlastní kůži. Ve skříni nacházím nesmeky - takové ty oranžové z Tesca - loni jsem je jednou použil na pětikilometrový běh v okolí - do hor se ale podívají poprvé. Plně vybaven, kolem jedenácté dopoledne jsem na parkovišti pod transformátorem a vydávám se nahoru. Kromě nesmeků beru i hůlky. Jde se mi bezvadně, všechny předbíhám a za hodinu a sedm minut jsem u hladičáku. Užívám si super výhledy na Tatry, Fatru i Jeseníky. Nohy cestou nahoru nepodkluzovaly, vyzkouším tedy seběh. Běžím zcela v pohodě, zdá se mi, že v nesmecích neexistují žádné limity. Vydávám se tedy na zkratku vedoucí ledovým svahem s třicetistupňovým sklonem a jejda, už jedu po zádech dolů, nohami napřed. Po dvaceti metrech zastavuji o kmen ležící napříč svahem, nic se naštěstí nestalo. Dál se už raději držím značené cesty a po třiatřiceti minutách jsem od vrcholu Lysé zpět u auta. S testem jsem naprosto spokojený a pln odhodlání a sebejistoty vzhlížím k nedělnímu závodu.

 

Kontaktuji další členy Pepa Teamu - vždycky je veselejší cestovat ve skupině. Filip společně s Michalem oslavují narozeniny a nejsou použitelní. Lída s Rosťou mají obavy z ledu na trati a posílají omluvenku. Robin účast potvrzuje a posléze také Radim - hurá, opět zabodujeme ve třech, tak jako ostatně pokaždé s výjimkou prologu. Nabírám je ve Frýdku-Místku a medituji nad detaily běhu - brát hůlky či nikoliv, běžet po asfaltu s nesmeky na nohou nebo je raději nést v ruce a teprve později je nazout atd. Cesta ubíhá rychle, daří se nám zaparkovat na parkovišti pod transformátorem, sbíháme dolů k železničnímu přejezdu a smráká se. Je asi pět stupňů nad nulou, občas foukne, ale je krásně a obloha je jasná. Je odstartováno a vybíháme vzhůru - já s nesmeky v rukách, hůlky jsem nechal v autě.

Po úvodních třinácti minutách běhu po asfaltu nasazuji čelovku vybavenou novými bateriemi a nazouvám nesmeky. Stojí mě to přes minutu času - dávám si záležet, aby držely a nespadly. Jsem prakticky poslední, ale postupně doháním několik běžců před sebou. Ledu viditelně ubylo, ale jde se mi dobře a už je tu Lukšinec. Přicházím na rozcestí, červená značka ukazuje šipku doleva. Předešel jsem koho jsem mohl a už před sebou nikoho nevidím, ani na cestě rovně, ani na cestě doleva. Držím se tedy značky a jdu vlevo, za chvíli však zhasíná čelovka. Ohlížím se a vidím několik čelovek míjejících rozcestí a pokračujících cestou rovně, vracet se mi ale nechce. I bez čelovky jakž takž vidím, kam šlapu, a tak pokračuji dál - na tuto cestu si vzpomíním ze včerejška, kdy jsem tudy šel také. Je krásně vidět do údolí, zvolna tající sníh ale lehce podkluzuje - včera byl zmrzlý. Po chvíli pro jistotu vytahuji mobil a přes GPS si potvrzuji, že jdu opravdu správně po červené (cestu od Ostravice moc dobře neznám - před Lysacupem jsem chodíval pouze od Hotelu Petr Bezruč nebo z Visalají - proto to ujišťování). Následuje zatáčka doprava a běžím po rovině - hurá, po chvíli už vidím z pravé strany i nějaké čelovky.

 

A kdopak to tu je? Aha, Majka z X-Trail Orlová - ta Majka, která mě předběhla v polovině trati z Rajské Boudy a v horní třetině Visalajské etapy - a v obou případech mi utekla. Potřetí už tu chybu neudělám - držím tedy její tempo a využívám jejího světla. Společně se pak dostáváme před několik dalších účastníků lysacupovského zájezdu. Radim s Robinem už sestupují dolů a povzbuzují mě. V cílové rovince využívám toho, že mi nepřekážejí hůlky, zrychluji a zcela negentlemansky ukazuji Majce záda. A už pípám u Vlaďky a kochám se pohledy na osvětlená města a vesničky dole pod námi. Tatry ani Jeseníky nevidím, ale jsem vděčný za to, že nejsme v mlze. Sláva, tak jsem to zvládnul - čas hodina a necelých pětadvacet minut, od transformátoru jsem o čtyři minuty pomalejší něž při sobotním testu. Podmínky se ale změnily, led a sníh přes den tál, klouzalo to a s hůlkami a s fungující čelovkou bych asi byl rychlejší. Zato ale cítím jiné svalové partie než včera, např. bedra ...

 

Na vrcholu se nezdržuji dlouho, snažím se o nějaké fotky, ale asi z toho v těch nočních podmínkách nic nebude. Chytám se osvětlené skupinky běžců mířících dolů - ano, je to Ondra Římánek, můj souputník z etapy z Janovic. Pomalu sbíháme, avšak klouže to, nelze běžet tak jistě jako po zmrzlém sněhu předchozího dne. I tak ale běžím rychleji než Římánci. Po chvíli nicméně zjišťuji, že na levé noze nemám nesmek - už se s ním loučím, bez čelovky se nebudu vracet ho hledat. Nakonec ale zastavuji a okolo probíhající běžci na mě volají, že jestli hledám nesmek, tak že je u orientační tabule. Následně přibíhá Ondra a má nesmek s sebou - ještě mi ho i pomůže nazout - bezva, díky. A pak se objevuje i Majka, která ho našla - a tak se mi po dobrém odvděčila za to, že jsem jí utekl ... Běžců běží dolů dost, takže i bez čelovky nemám problém pokračovat s nimi.

 

Držím se skupinky svítících běžců, z cesty pomalu mizí sníh i led a záhy ztrácím tentokrát pravý nesmek. Palo v nezaměnitelném dresu Opavských dup mi ho pomáhá najít i nazout. Pokračujeme dále, ale všichni kolemběžící se vydávají dolů zkratkou - ano to, je to místo, kudy jsem jel včera po zádech ... Tudy už nepůjdu ani náhodou - zůstávám stát na opuštěné a tmavé cestě sám. Vytahuji čelovku a pokouším se ji zapnout - blik a zhasla, znovu blik a znovu zhasla - takto pokračuji dolů. Po desátém bliknutí, světe div se, čelovka zůstala svítit. Tak tedy ne baterie, ale zřejmě špatný kontakt je příčinou potíží! Přidávám na rychlosti, na cestu vidím dobře, tak proč ne. A už se zprava ze svahu kutálejí ti, co zkoušeli zkratku. Po chvíli dobíhám Radima s Robinem, kteří pomalu začínají mít strach, že budou stát před zamčeným autem. V botech mám trošku vlhčeji, protože jsem si na základě sobotních zkušeností nevzal ani návleky v domnění, že je nebudu potřebovat - ale změklý sníh měl jiný názor. Nevadí, už jsme v autě, jedeme domů, do teplé vany a k teplému čaji a jídlu.

 

Původně jsem chtěl shrnout první čtyři etapy Lysacupu do článku "Jak běžel listopad", ale nepovedlo se. Materiál se kumuloval a kdybych to opravdu sepsal, byl by z toho román. No nic, hážu za hlavu a napravuji to aspoň tímto článkem z noční etapy.

 

Příjemné prožití vánočních svátků všem! A nezapomeňte, na Silvestra opět startujeme ...

Jak běžel říjen - jak (ne)trénovat na Hornickou desítku

Konec září mě zastihnul v euforii z vydařeného půlmaratonu v Bělském lese. Po závodě jsem si dal s běháním den pauzu a přišel poslední zářijový den - koukal jsem se na kilometráž měsíce a 110 kilometrů se mi zdálo málo - nic mě nebolelo, byl jsem v pohodě, tak jsem v rámci výklusu 10 přidal. První říjnový den bylo úterý, podvečerní trénink Pepa Teamu, navíc letos poslední - nemohl jsem chybět. Sešli jsme se v sedmi, běželi jsme volným tempem ze Starého Města, oběhli přehradu v Bašce a vrátili se zpět, 8 km. A ve středu jsem po probuzení konstatoval neurčité bolesti paty a klenby levé nohy. Nezbývalo mi nic jiného, než si dát pauzu - Run Hill k soše Radegasta se musel obejít beze mne - a to byl teprve začátek.

 

Po šestidenní pauze si dávám šestikilometrovou trať po rovině - poslední dva kilometry již se zřetelnou bolestí při došlapu na levou nohu. Původně neurčitá bolest nabývá zcela konkrétní podoby. Následující dny intenzívně mažu mastmi, masíruji a snažím se aktivně vzniklé potíže řešit. O Slezanské hodinovce si nechávám zdát. Běhat nemůžu, tak aspoň jezdím na kole - takže z Ondřejnické patnáctky vidím alespoň Lídu Šokalovou, jak si běží pro první místo, a několik dalších známých spoluběžců peroucích se se seběhem z Chaty Ondřejník do cíle. Po neděli si u Radima vyzvedávám dres Pepa Teamu, byť zatím nevím, kdy v něm poběžím. Ubíhá další týden bez běžeckého tréninku - Štandl kros sleduji jen jako divák a tak aspoň vidím Lídu Trávníčkovou finišovat na prvním místě ve své kategorii. Už to nemůžu vydržet a tak večer zkouším aspoň čtyři kilometry - bohužel, není to dobré, pauza musí pokračovat. Hornickou desítku vidím černě - nohu si asi budu muset nechat zatejpovat a jen tak si to proběhnu, ať nepřijdu o tu atmosféru ...

 

Následuje dalších pět dnů mazání a masírování a pak se odhodlávám ke třetímu pokusu - tři kilometry se stupňovaným tempem. Nebolí nic, další den pro jistotu pauza. Přichází teplá a slunečná sobota, do Hornické desítky zbývá přesně týden. Dávám intervalový trénink - úseky 400 metrů s meziklusem - zvládám je o 10-15 sekund rychleji než na jaře na stejné trati. V neděli se operativně domlouváme s Filipem a při neuvěřitelných 24 stupních tepla volně běžíme podél Morávky do Dobré a zpět. V pondělí přidávám další intervalový trénink se čtyřmi kilometrovými úseky a půlkilometrovými meziklusy. Časy mě úplně nenadchly, ale hlavní věc - už mě nic nebolí - takže po třítýdenním tréninkovém výpadku, ale už bez zdravotního omezení se mohu těšit na náš frýdecko-místecký běžecký svátek.

A je to tady - sice zamračené, avšak teplé sobotní odpoledne, vyzvedávám si startovní číslo. U prezence se zdravíme s Klárkou - má plné ruce práce, aby vše běželo jak na drátkách. Potkávám Robina, Lukáše a další známé tváře a už se řadíme před startovní čarou. Bavíme se ve skupince spoluběžců z Pepa Teamu a najednou, bez varování, zazní startovní výstřel a pomalu se rozbíháme. Z první zatáčky vybíháme spolu s Evou Kopcovou - říká, že by ráda čas kolem 51 minut (což se jí nakonec i podařilo). Nejprve odpovídám, že by se mi takový čas také líbil, ale pak mi začne v hlavě hlodat červíček pochybnosti, zda by to nešlo i rychleji ... A tak nepatrně zrychluji! Dobíhá mě Terezka, ujišťuje mě, že běžíme správným tempem - chvíli to tempo ještě držím, ale pak začínám malinko zaostávat. Na první obrátce mě předbíhá Lída Trávníčková, její tempo znám a ani se nepokouším ho zachytit.

 

A už poprvé probíhám prostorem cíle - v čase 16:13 - rozběhnul jsem to na čas pod 49 minut ... Hlídám si tepovou frekvenci, je vyšší než obvykle - při srpnovém olomouckém osobáku to bylo 151-153, teď je to 155-156. Po šesti kilometrech mám stále ještě čtvrminutovou rezervu na výsledný čas 50 minut. Nicméně při druhém průběhu kolem časomíry vidím čas 33:15, který hovoří o zpomalení tempa. Kousek přede mnou běží můj šachový spoluhráč Karel Rechtenberg, ale vzdaluje se mi (a nakonec končí na bedně). Běžím ze všech sil, ale je mi jasné, že cíl je stále příliš daleko na to, abych nastoupil k závěrečnému zrychlení. Dva kilometry před cílem se smiřuji s tím, že padesátiminutovou hranici letos nepřekonám. Sbírám poslední zbytky sil a snažím se tedy alespoň o vylepšení osobního rekordu - ať ta premiéra v týmovém žlutočerveném dresu stojí za to. Cílem probíhám v oficiálním čase 50:22, jsem maximálně spokojený a také maximálně vyčerpaný - osobák je překonán o 13 sekund. Loňských 54:45 může být zapomenuto.

 

Po odebrání čipu si jdu pro čaj, krátce si povídáme s Mirkem Lyskem. Sním guláš, ale pak se mi lehce zvedá žaludek, asi na to nebyl připravený. Vracím se do prostoru cíle ve chvíli, kdy dobíhá dcera Ivuška, potkáváme se s Romanem a Evou, kteří stejně jako loni běželi spolu. Zajedeme se domů osprchovat a převléct a hurá na vyhlášení výsledků a tombolu. Rosťa nejrychlejším mužem Frýdku-Místku, spolu s Danem jsou na pódiu i ve své kategorii, na nejvyšším stupínku skvělá a stále usměvavá Lída Šokalová. Jednu z prvních cen v tombole získává Filip, mně to jednou nevyšlo o číslo a jednou o deset čísel. Odcházíme domů, někteří s cenami, někteří s prázdnýma rukama, ale všichni s nezapomenutelnými zážitky - tedy nejen já, ale i další členové Pepa Teamu, ať už si zaběhli nové osobáky, nebo si to "jenom" užili. A všichni se už těšíme na další sezónu a doufáme, že ji stejně jako loni zakončíme dalším ročníkem Hornické desítky.

Hornická desítka - výsledky 10 km

 

Ondřejnická 15ka

Nedávno jsem se stěhovala a když se v obci na nástěnce objevil líbivý plakát na Ondřejnickou 15ku, říkala jsem si, že by to mohlo být něco pro mně.
Hned jsem se registrovala na závod. Ovšem při prohlížení propozic závodu mi došlo, že to nebude jen tak nějaké pobíhání po horách, ale že už se jedná o trasu pro otrlejší běžce.
Co vám budu říkat, jak jsem dorazila na místo za doprovodu Honzy Šrubaře, a viděla sjezdovku, jejímž výběhem závod začíná, byla jsem slušně ztrémovaná. Na místě už byla Liduš Šokalová, Franta Holec, Klárka Maštalířová, Helča Benčová, tak jsme vítali a tak. Lidka mě představila Ivě Milesové se kterou jsem pak dlouho kecala a byly jsme se rozběhat. Tahle ženská nejen že skvěle běhá, ale je moc sympatická osobnost.
Na start nás přišel podpořit Rob, kteý mě tím velice příjemně překvapil a udělal všem radost. Nebyl jediný, v průběhu závodu jsem potkala Filipa s foťákem a Vladana na kole.
Čas do startu tedy utekl rychle a my už se pokoušeli vyběhnout sjezdovku, což se mi dařilo prvních pár metrů, pak jsem zvolila taktiku šetřit nohy na ty části tratě, kde se bude běhat.

 Po chvíli mi došlo, že se mnou něco není v pořádku, ale běžel kolem Jarda Vernarský a řekl mi, ať běžím za ním, že mě "odvede" k Helče Benčové a že to s ní dám. Doběhli jsme jí, běžela jsem s ní asi 2 km a pak jsem stejně nestačila. V té době už jsem měla naprosto propocené triko, úplně mokré všude, což se mi ještě nikdy nestalo a na 5 km už poměrně ztrácela síly, což se projevovalo motákem a občasnou zimnicí z mokrého dresu.
Výběh Čeladná-Skalka byl hodně náročný, byla to spíše chůze a nejpomalejší km závodu za 14:51 :-/.
Na Skalce už bylo lépe, povzbudilo mně, že následují seběhy a časovou ztrátu nějak doběhnu. Také tam byl nejrychlejší km za 4:29. Ale pořád jsem se necítila dobře, ne že by mě bolely nohy, spíše celková únava.
Po občerstvovačce a 1 dcl vody mě navíc rozbolel žaludek.
Nějak jsem to tedy nakonec doběhla. A po závodě už bylo hej, akorát ta dehydratace byla velká, vypila jsem po závodě asi 3,5 litrů tekutin a stejně šla na malou až po 21 hod. :-/.
Prostě dalo mi to zabrat, ale příští rok se chci vrátit!!!

Co se týče umístění tak úžasně běžela Lída Šokalová, která vyhrála ve své kategorii 1. místo a doběhla za 1:34, stejně jako Helča Benčová, která byla ve své kategorii třetí. Já jsem byla čtvrtá. Franta Holec 5. ve své kategorii.
Byla to taková převážně holčičí akce :-D.

Výsledky zde
Čáanek na Bezvabeh a Behej

Fotky od Filipa tady
Fotky od Bezvabeh zde

Ostravský maraton

Objímám se s Gábinkou, cítím velkou úlevu,  společně se fotíme, dostavuje se radost, kluci z Pepa teamu mi postupně gratulují, z nohy mi paní sundává čip, dostávám medaili na krk, probíhám cílem, Radim mě krotí na posledních metrech, je mi příjemně a teplo, vítá mě Slunce, v dálce vidím Gabču, zbývá pár posledních metrů… není v tom trochu zmatek? Už mám ve všem jasněji, ale poslední 2,5h v závodě jsem na tom byl o něco hůř. Zkusím vše stručně shrnout.

Sobota ráno, předzávodní procedura mi už není úplně cizí, vše probíhá tak nějak automaticky. Syna Kubíka předávám tchyni a tchánovi na hlídání, vtipkují se mnou, ať jím každé kolo zavolám a hlásím čas a hlavně ať nespěchám. Gabča mi dnes bude dělat doprovod, máme vše sbaleno, vyrážíme pro Mirka Lyska a poté rovnou na místo závodu. Počasí je pro neběhavce chladné, ale jsem pevně rozhodnutý, že triko a kraťasy mi dnes postačí. Na parkovišti u Bělského lesa zdravíme Radima Liptáka, Romana Řehu. Prohodíme pár slov a jdu si s Mirkem pro startovní číslo, vypadá to dnes na velmi veselou výpravu. Čas ubíhá čím dál rychleji, už se seznamuji s prvními metry tratě, abych se zahřál, vše jde jako po másle. Celou dobu je při mně Gabča, která se očividně baví, to mě těší.

Pár minut před startem už stojíme v hloučku běžců, přidává se i Vladan Pecha, vzájemně se hecujeme a poplácáváme, někteří závodníci hlasitě skandují, parádní atmosféra. Odpočet posledních deseti sekund a už se dav hne kupředu. Diváci kolem tratě povzbuzují, závodníci kolem mě vtipkují, zatím se není kam hnát. Jakmile se trochu uvolní cesta, nabírám závodní rychlost, tzn. 5:10 na km, Radim s Romanem se mi rychle ztrácejí v popředí, Mirek se zavěsil za neznámou slečnu, tempo má jasné. Běží se mi skvěle, necítím, že bych se trápil, v lese je poněkud šero, přesto se mi zdá, že je krásně a je skvělý den. V polovině okruhu je občerstvovací stanice, po tento bod má profil tratě mírnou stoupavost, dále až k start/cíli pociťuji klesání, průměrná rychlost na km jde v pohodě pod 5 minut, aniž bych se musel snažit. Po obkroužení prvního kola Gabce hlásím, že je vše v pohodě a lanařím ji, ať se ke mně přidá. Zůstává u povzbuzování a focení. Druhé kolo je totožné s prvním, vnímám akorát vyšší teplotu, kterou snižuji v polovině trati, vodu piju za mírného poklusu, všechno mi jde bez menšího zádrhelu. Všem přihlížejícím a fandícím opětuji jejich povzbuzování tleskáním, máváním, jsem maximálně šťastný. V závěru třetího kola přichází první příznaky vzdoru těla, hamstringy mi dávají najevo, že je to přestává bavit. 

1/2M zabíhám s průměrným časem těsně pod 5 minut na km, na startu mi tentokrát už moc do smíchu není a Gabce je to na první pohled jasné. Chvíli se mnou běží a zkoumavě se ptá, co se děje, nic moc neprozradím, jen potvrdím, že teď už zvolním. První půlka tratě už nemá mírně stoupavý charakter, někdo jakoby navezl hromadu hlíny a kamení, začínám se prát s každou nerovností a na každém km ztrácím čím dál víc. V hlavě pořád přepočítávám varianty výsledného času, do toho se mi víc a víc ozývá varování Romana, zkušeného maratonce, ať si dávám hlavně pozor na křeče. Nejvíce mi vadí klesající časy, než dokroužím čtvrté kolo, průměr se dostává k šesti minutám. Dostávám hlášení, že Vladan svůj cíl splnil - 1/2M pod 2 hodiny! Parádní výsledek, Radim s Romanem mě povzbuzují do pátého kola, ale mě je jasné, že už jeden ze dvou cílů nezvládnu. Chtěl jsem se vlézt s časem pod 3:45, start jsem však rozběhl až příliš rychle a to se na mě začalo nyní projevovat. Neustále zpomaluji, až přecházím do kroku, přesto jsem schopný se donutit k běhu. Hlavu nutím myslet jen a jen na zbývající kilometry, odmítám vnímat, kolik toho mám za sebou, jenže s každým škubnutím v nohách se situace zhoršuje a jsem nucen uvažovat, jak se s tím poperu až do cíle. Ano, to je přece ta maratónská zeď, pár km to vydržím, pak to povolí a zbytek doběhnu v pohodě. V půlce pátého kola mě míjí Míra, který má pro mě v danou chvíli neskutečné tempo. Prohodí pár slov a už je pryč. Z kopce se mi daří nohy opět rozpohybovat, myslím jen na dokončení závodu, časy už neřeším, začínám k sobě mluvit nahlas, zdůvodňuji si, proč vůbec maratón běžím, lidé se za mnou otáčejí…je na mě něco divného? 

Při dobíhání pátého kola cpu do sebe gel a Roman mi dává prostřednictvím Gabky tabletku proti křečím.  Chvíli spolu opět běžíme, uklidňuje mě, ať si hlavně užiju závěr, sotva se rozdělíme, dostávám další o mnoho intenzivnější signály do noh, tabletku začnu kousat, v ústech mám jak na poušti. Jdu, vleču se, občas poskočím, často jdu do dřepu, zkouším uvolnit nohy. Míjím jednu z kontrol, kde mi paní nabízí cukr, tyčinku, ptá se na můj stav, tvrdím, že to už do cíle dojdu. Neuplynulo ani 100 metrů a jdu k zemi, lehám na záda do trávy a zkouším nohy uvolnit. Chlad od země mě rychle nutí zvednout se, což je pro mě asi nejkritičtější bod celého závodu. Křeče mě „cvaknou“ do noh a já se snažím udržet v pohybu. Tento úsek by proti mě vyhrál i lenochod, celý se třesu a mám chuť to zabalit. Vždyť tohle už nemá nic společného se závoděním ani s během. Jako cíl vidím před sebou další kontrolu,  hlasitým dýcháním se povzbuzuji, každý krok je pro mě utrpení, ale nějak se dokážu posouvat kupředu. Mnoho běžců se u mě zastaví a buď mne povzbudí, nebo se snaží nějak poradit, tohle mě čím dál více probouzí k životu. K půlce trati je to už jen kilometr. Tam mě čeká voda! Mám před sebou další vidinu zlepšení aktuálního stavu. Když se na občerstvení dostávám, vypiju skoro půl litru vody a začínám se cítit lépe. Na hodinkách sleduji průměrnou rychlost, z 16ti minut na km se dostávám pod 12, vím, že přijde klesání, tam ještě zrychlím. Vnímám, že z nejhoršího jsem venku, chci se rozběhnout, ale zatím se brzdím. Sklon mi napomáhá k rozhodnutí, poslední cca. 2km, běžím! Na konci lesa mě zdraví Vladan s Romanem, doprovázejí mě až do cíle, jsem jim za to velmi vděčný. Zbytek jste si přečetli na začátku..

Pár bodů k shrnutí, které bych rád uchoval v paměti:

- Trénuj větší objem km v závodním tempu, pár běhů a závodů nestačí
- V závodě jez a pij 2x víc, než si myslíš, že je potřeba
- Drž se plánu od začátku, nenech se čerstvými nohami hnát rychleji, vymstí se ti to
- Když neposlouchají nohy, je třeba nejprve povzbudit mysl

Mohl bych pokračovat dál, ale ještě chvíli mi potrvá, než si všechny dojmy a informace v sobě urovnám, nejspíš mi pomůžou nadcházející tréninky, závody. Od maratonu uplynuly čtyři dny, cítím se dobře, pouze pravá noha úplně neposlouchá a při kratším běhu mi hned tuhnou svaly na nohou. Takže docela snesitelný stav J . 

Jak běželo září - cíl sezóny splněn

Pokud by se mě někdo na začátku roku zeptal, jaký běžecký cíl mám na letošní rok, odpověděl bych „zaběhnout půlmaraton pod dvě hodiny“. A tento cíl se mi v září podařilo splnit – na čtvrtý pokus – a to je hlavní zpráva z právě uplynulého měsíce. Nicméně půlmaraton se běžel až o posledním zářijovém víkendu, takže o tom až na konci – vezmeme to postupně chronologicky. Nejprve ale sumář - v září jsem běhal v průměru 30 kilometrů týdně, což byly 4 závody a 9 tréninků. Ovšem z hlediska intenzity bylo září vysoce nadprůměrné, protože nejen závody, ale i mnoho tréninků bylo na vyšší úrovni intenzity. Z důvodu nutné regenerace jsem trénoval méně často než obvykle (ani ne obden).

První zářijový víkend jsem měl už od loňských vánoc rezervovaný pro noční běh Prahou (Metro běh na 10 km), kam jsme se přihlásili společně s oběma dětmi. Běh startoval z Václavského náměstí, nicméně po prvním kilometru ulicí Na Příkopě vedl přes Štefánikův most na druhý břeh Vltavy, tedy potemnělými periferiemi mimo historické centrum – a to mě, po pravdě řečeno, moc nenadchlo. Na start jsem se postavil s čerstvým osobákem z desítky v Olomouci a myslel jsem si, že bych mohl podobný výkon zopakovat. Prvních pět kilometrů to ještě jakž tak šlo, byť s časem 25:50 min už bylo zřejmé, že z toho žádný rekord nebude. Vzhledem k dvacetistupňovému teplu mi ale natolik vyschlo v hrdle, že jsem se musel zastavit na občerstvovačce a něco vypít. A když jsem se pak rozběhl, už jsem se nedostal do toho původního tempa a doběhl ve výsledném čase 53:55 min. Celkový dojem ze závodu jen průměrný - pro příští rok vskutku nevím, zda tento běh opakovat (také uvidíme, s jakou trasou přijdou organizátoři).

O dalším víkendu následoval další skoro stejně dlouhý běh – Zlatý podzim ve Vratimově. Ještě po cestě na prezentaci jsme si pod vedením Mirka projeli trať, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Závod s padesátkou startujících měl výbornou atmosféru, pořadatelé dělali, co mohli, za což jim patří díky. Do pátého kilometru, na němž začínal táhlý kopec, jsem běžel spolu s ostatními v postupně se trhajícím poli závodníků, druhou polovinu závodu jsem už běžel sám, byť hnán alespoň očním kontaktem s běžci přede mnou a marnou snahou aspoň jednoho z nich cestou dolů seběhnout. Výsledných 52 minut hodnotím jako dobrý výsledek - bez ohledu na poslední místo v kategorii – ale jak řekl Radim, Zlatý podzim běhají jen ti nejlepší, takže není se za co stydět.

Ve středu 18. září jsem využil příležitosti vrátit se na atletický ovál Slezanu a zaběhnout si na něm Slezanskou hodinovku. Závod jsem pojal jako trénink tempa na půlmaraton s cílem běžet rovnoměrně tempem 5:25 min/km. To se mi dodržet zcela nepodařilo, tempo bylo o pár sekund pomalejší, zejména pak v druhé půlhodině – uběhnul jsem 10915 metrů. Ze svého výkonu jsem byl trochu zklamaný, určitě jsem se chtěl dostat přes 11 km. Nicméně závod byl pro mě těžký, podle propozic jsem musel startovat v rychlejším rozběhu, ve kterém neběžel podobným tempem jako já vůbec nikdo. I když nás startovalo třicet, bylo to stejné jako kdybych běžel individuální trénink – rozdíl byl jen v tom, že mě na trati povzbuzovali přátelé z Pepa Teamu, za což všem patří díky.

Poslední zářijovou sobotu nadešel den "D", kdy jsem si chtěl v ostravském Bělském lese vylepšit dosavadní osobák na půlmaratonu 2:02:57 hod a konečně se dostat pod dvouhodinovou metu. Počasí tomu přálo, bylo bezvětří bez srážek a hlavní mou starostí bylo, jak se obléci, když před startem bylo pouhých osm stupňů. Nakonec zvítězily kraťasy a spodní vrstvu s dlouhým rukávem jsem pár sekund před výstřelem nakonec sundal také. A dobře jsem udělal, na trati mi nebyla ani zima ani teplo. Při běhu jsem dík tomu ani neztrácel příliš tekutin, při občerstvování mi stačilo vypít dvakrát po jednom deci. Při běhu jsem se řídil hlavně tepovou frekvencí – hlídal jsem si, abych nešel před 150 a nepadal pod 145. Údaje o tempu jsem vnímal jako doplňkové, byť zpráva o čase 7:01 min na devátém kilometru mě lehce nakopla. Byl to ale planý poplach vzniklý chybou měření GPS – proběhnutí značky 10 km v čase 53 minut potvrdilo, že je vše v pořádku. A jelikož se mi toto tempo podařilo udržet až do cíle, zlepšil jsem si osobní rekord skoro o deset minut – nový má hodnotu 1:53:17 hod. Po závodě jsem doplnil energii a vrátil se na trať, kde jsme spolu s Romanem podpořili dobíhající maratonce Mirka a zejména pak Roba, jehož jsme nakonec i na posledních kilometrech jeho prvního maratonu doprovodili. Se závodem a s dosaženým výsledkem jsme maximálně spokojený – podařilo se mi prodat to, co jsem natrénoval a co koneckonců naznačil už i výkon na srpnové olomoucké desítce.

 

Hlavní cíl letošní sezóny je tedy splněn, zbývající část sezóny si už můžu jen užívat a sbírat síly na sezónu příští. Nejbližším významným záchytným bodem termínového kalendáře je nyní Hornická desítka, kde chci samozřejmě také zabojovat. Rád bych se co nejvíce přiblížil padesátiminutové hranici a pokud by se ji dokonce podařilo pokořit, byl by to příjemný bonus navíc. Samozřejmě i v říjnu se chystám na několik závodů, beru je ale jen jako přípravné, tedy bez ambice na dosažení nějakého konkrétního výsledku.