Marek Moškoř
5BV 2014: Záznam z výletu do vlastní hlavy a po Beskydech
Článek je dlouhý, ale v porovnání s tím, jaká beskydská pětka doopravdy je, je ještě dost krátký. Pět beskydských vrcholů je akcí, kterou jsem si už nějakou dobu chtěl vyzkoušet. Bohužel sehnat k sobě někoho dostatečně bláznivého, kdo se nebojí bolesti ani nejistého výsledku, nebylo snadné. Přece jen, tohle není běžná sportovní akce a slovo extrém nemá ve svém podtitulu náhodou. Na začátku roku se mi ale podařilo domluvit se s kamarádem Viktorem. Není to sice běžec, ale věděl jsem o něm, že před třemi lety došel v nevhodné obuvi Beskydskou sedmičku – už tento fakt byl pro mě příslibem, že tenhle kluk se jen tak nevzdá. Podali jsme přihlášku jako tým Brownův pohyb a začali se těšit na závod. Přípravu jsme nějak extra neřešili, dvakrát jsme vyrazili obrazit hlavně méně známá místa. Na konci zimy jsme prošmejdili okolí Grúně (Těšiňočka, Malý a Velký Lučný, Janikula) a v létě jsme prozkoumali okolí vrcholu Slavíč a přilehlé hřebeny.
Mezitím jsem si v průběhu roku ověřil, že mi vyhovují delší trasy v horách. Padesátka v Kalifornii nebo Slezský maraton mi docela sedly. Nejsem sice nějak extra rychlý, ale vždy si pohyb v přírodě užívám a to mi ke štěstí stačí. Letošní rok zcela záměrně ignoruji systematický tréninkový plán. Jediné, o co se snažím, je prostě chodit běhat. Netlačím na pilu, snažím se naučit poslouchat, co mi říká mé tělo. Výsledkem je zlepšení časů ve všech závodech, které jsem zatím letos absolvoval. Byl jsem proto dost zvědavý, v jaké formě mě zastihne podzim. A pak to začalo. Na začátku září týden výpadek v běhání pro nemoc. Než jsem se dostal zpátky do rytmu, tak pár dní před Ostravským půlmaratonem nepříjemné bolesti břicha. Do závodu jsem proto šel bez očekávání – a byl z toho nakonec osobák 1:31:11. Do 5BV zbývaly dva týdny, během kterých jsem se k běhu dostal pouze třikrát, vždy spíše tak na zahřátí. Ale už jsem to neřešil. S parťákem jsme měli už dlouho naprosto jasnou závodní strategii: půjdeme na pohodu, turisticky, žádné běhání nebo závodění.
Skvěle vyhlížející předpověď počasí slibovala na druhý říjnový víkend teplo a sucho. Co víc si přát? Ve Frýdku jsme nabrali Vendy a Ondru z týmu Červený trpaslík a jelo se vstříc dobrodružství. Protože se všichni dobře známe, dohodli jsme se, že pokud nám sedne tempo, tak se budeme v závodě držet spolu. Hodně se to hodilo zvláště v první noci, takže nám cesta utekla jako nic. Ale ještě rychle zpátky na start. Závod začínal v centru Vitality ve Vendryni u Třince. Skvělé zázemí sportovního areálu a báječní organizátoři nás nabíjeli dobrou náladou. Zaregistrovat se, vyzvednout trička, vystát frontu na guláš.
Do startu závodu zbývala necelá hodinka, takže příprava byla úplně v pohodě. Batoh jsem si balil už doma, zbývalo jen převléci se. Zde si dovolím ještě krátkou odbočku k vybavení. Docela dlouho jsem byl přesvědčen, že si vezmu svoje Salomon XT S-LAB 5 Softground. Vzhledem k místu startu (předpokládal jsem dost asfaltu) i suchému počasí to ale postrádalo logiku. Zvolil jsem proto trailové Saucony Peregrine 4, které mají skvělou přilnavost a hlavně na tvrdém povrchu jsou měkké, téměř jako silniční boty. Ponožky jsem zvolil pětiprsté Smartwool. Ponožky jsem vůbec nesundával, boty jen kvůli vytřepání kamínků nebo jehličí. I když jsem boty vykoupal v ranní rose a okusily řádně bláta, tak v cíli jsem neshledal na nohou žádný puchýř nebo otlačeninu, dokonce ani můj tradiční černý nehet se nekonal. Pro někoho možná malé detaily, ale viděl jsem, jak moc to dokáže ovlivnit průběh celého závodu.
NA HRANIČNÍ ČÁRU
Je pátek těsně před 22:00 a 200 dvojic už napjatě sleduje plátno s odpočítáváním. 3, 2, 1, 0! K pódiu, ze kterého ještě před chvíli hovořili moderátoři, se řítí týmy a rychle hledají obálku se svým číslem. Mezitím se na plátně objevuje název nástupního vrcholu, kde se terpve dozvíme polohu prvního kontrolního bodu (KB). Beskydské sedlo, to je mi povědomé. Skenuji mapu a záhy místo nalézám na hranicích s Polskem. Rychle se rozhodujeme pro postup po asfaltce přes Bystřici a Nýdek. Čeká nás zhruba jedenáct kilometrů, v sedle se objevujeme někdy před půlnocí. Nahoře již dvojice studují svoje mapy. Prvním KB je Trojmezí. Vždyť to ani není vrchol! Je to sice pravda, ale po cestě k našemu prvnímu cíli si vrcholů užijeme hned několik, volíme totiž trasu po červené. Noc je teplá, hvězdy a měsíc svítí a my zdoláváme jeden vrchol za druhým. Malý Sošov, Velký Sošov, Cieślar, Malý Stožek, Velký Stožek – to už je pět, viďte. Krkavice. Šest, to je taky vrchol.
Máme v plánu sejít z hřebene nedaleko za Krkavicí, ale kolem je husté borůvčí a nízká smrčina, takže je nemožné najít odbočku na cestu, kterou vidíme v mapě. Druhou vracečku dolů doprava ale naštěstí už trefujeme. Připojuje se k nám ještě jedna dvojice (potkáme se opět při cestě na 3KB). Sice nevíme, kam stezka vede, ale jdeme jistým krokem. Musí to vyjít. Po cca 15 minutách se napojujeme na značku. Hurá, povedlo se! Když před půl třetí procházíme kolem jednoho domu na začátku Bukovce, stojí tam pán s tácem cukroví. Jsou to sice už jen zbytky, to nejlepší kousky pobraly rychlejší týmy, ale máme radost. Říká, že jeho žena ještě vaří čaj. Využíváme ale možnosti doplnit si vodu. S díky pokračujeme dále. Diplom této rodině! V lese nad Bukovcem se podstatně změní charakter počasí. Bezmračnou oblohu střídá hustá mlha. Na KB1 jsme v čase 4:12, v nohou téměř 33 km. Dalším bodem je Kozubová, vrchol na druhé straně Jablunkovského průsmyku.
Cesta na Kozubovou nebyla ničím zvlášť výjimečná. Anebo vlastně ano. Už po pár kilometrech se nám podařilo sejít ze značky, takže jsme minuli Girovou ne jižně, ale severně. Nicméně po zjištění skutečnosti (Hele, už docela dlouho jsme nikoho neviděli), se nám podařilo nakonec napojit. Příjemným zjištěním bylo to, že jsme tak šli kratší trasou, než jsme plánovali. Nepříjemné ale zase bylo, že někdy nad ránem začala Ondru z druhého týmu zlobit achilovka, ke které se přidal i slušný vlček. V Dolní Lomné snídáme čerstvé pečivo a za chvíli už zase jdeme nahoru. Krátce po půl desáté se hlásíme u kontroly, společně s již legendárními Římánky. Dalším vrcholem je 25 km vzdálená Těšiňočka. Super, tam jsme byli, víme, co můžeme očekávat. Ještě ale nikam nespěcháme, dáváme Kofolu a vyhlížíme druhý tým. Už z dálky je patrné, že Kozubová bude jejich poslední štací. Loučíme se tedy a vydáváme se nádherným slunečným dnem po hřebeni dále.
NEJKRATŠÍ CESTA JE PŘES NEJVYŠŠÍ HORU
Cesta na Těšiňočku je příznačná tím, že dlouhé hodiny nepotkáváme žádný tým. Tipujeme, že ti nejlepší jsou dávno před námi a vlna, kterou jdeme my, to z větší části asi vzdala. V oblasti Malého Polomu musíme jít spodní dřevařskou cestou, protože nás na hřeben nepustí správa CHKO a ochranáři. Když ale vidíme, jaké stopy zanechali při cestě z Polomu majitelé horských kol, nabýváme dojmu, že v tom není žádná ochrana, jako spíše politika. A ta paseka, kterou jsme viděli na jiných místech po těžbě dřeva, to snad ani nemusím zmiňovat. Na odbočce “obchůzí trasy” nás dohání jeden tým, brzy pak potkáváme další. S týmem "Relax víkend pro dva" dobře pokecáme a dlouhá a nezáživná cesta nám hned lépe uteče. Z Grúně už vidíme Těšíňočku, kde jediná rozumná cesta na její vrchol je po sjezdovce. Dole potkáváme demotivovaný tým, který se rozhodl pro návrat na základnu. Dáváme docela v pohodě sjezdovku (po necelých 80 km chůze) a za chvilku jsme nahoře. Shora je průsekem krásně vidět vrchol Lysé hory, za kterou v přímém zákrytu leží KB4, Kykulka.
Fotíme se na vrcholu a rychle vyhodnocujeme situaci. Kykulku dáme, vezmeme to přes Lysou a na vrcholu se občerstvíme. V nohách se už ozývají nachozené kilometry. Čím více jdeme z kopce, zejména po zpevněných cestách, tím méně je nám to příjemné. Zjišťujeme ale, že nám začínají vyhovovat stoupání. Kopce začínáme zdolávat v mechanickém tempu, dokonce máme pocit, že o něco rychleji, než na začátku. Na vrcholu Lysé hory jsme někdy před sedmou. Než si stihneme dát polévku a něco k pití, tak se venku zatáhne a nastává hnusná vlezlá zima s nepříjemným větrem. Volíme metodu rychlému sestupu. Morálka je stále vynikající, i když Viktor už začíná lehce zaostávat. Nepřikládám tomu zatím příliš velký význam, cesta ubíhá a my věříme, že pátý vrchol už bude blízko základny. Ve třičtvrtě na osm dobýváme Kykulku. Čeká nás zde pozitivní zpráva: poslední vrchol je Javorový.
SETKÁNÍ S DIVOČÁKY A ÚPRK PŘED MAĎARY
Vědomí, že nás od cíle dělí už jen jeden vrchol nám vlévá do žil nový život. Cestou dolů na Krásnou dokonce na pár místech běžíme. Začali jsme závodit! Po 95 kilometrech. Rozhodujeme se neobcházet Travný přes Pražmo, ale stoupáme přes sedlo Na Přelači, kde se chceme napojit na lesní cestu a sestoupat na Morávku. První část plánu je bez problémů, ale lesní cestu nemůžeme najít. Nakonec se napojujeme, ale stačí chvilka a přecházíme vhodné místo a sestupujeme jinam, než jsme chtěli. Viktora navíc atakuje vlk a než se dostaneme na asfaltku na začátku Morávky, je můj parťák téměř vypnutý. Fyzická únava a bolest si začíná vybírat svou daň. Poprvé výrazně zpomalujeme. Ve stoupání z Morávky nás předbíhají dva týmy. Zastavujeme se už hodně často. Zkouším jít pomaleji a povzbuzovat. Z rutiny nás na chvíli vytrhne stádo divokých prasat, které slyšíme pár metrů od nás pod cestou u Velkého Lipového. Cesta se vleče a kilometry jsou nekonečné. Zpomalení tempa a únava se podepisují i na mně. Zažívám živé sny, vidím v lese věci, které tam nejsou, začíná mi vypadávat obraz a zvuk. Ale jdeme. A bojujeme. Až na poslední vrchol. V 2:00 dostáváme zápis na Javorovém.
Máme to! Teď už se jen dostat do cíle. Nejtěžší část závodu ale právě začíná. Vidím, že parťák jde s velikým sebezapřením. Přídává se ještě bolest zad. Suneme se vpřed. Víme, že každé světlo čelovky za námi se rovná ztrátě jednoho místa. To, co bychom jinak normálně kontrolovali, je mimo naše síly. Nevadí, hlavně dojít. Volíme trasu z Javorového po zelené, což je nejhorší značená trasa v celých Beskydech. Pokud by někdo chtěl návod, kudy rozhodně trasu nevést, ať se jde proškolit právě zde. Chodník je veden šílenými klikaticemi naprosto nevhodným velmi prudkým terénem. Pod nohama kamení, listí a kořeny a hlavně neustálé vracečky. Do zblbnutí. A teď si představte, že tohle scházíte dolů, ve tmě, v nohách hrubě přes sto kilometrů. Ale slezli jsme.
Do cíle zbývá nějakých 5 kilometrů, polovina z toho po psychedelicky rovné cestě lesem. Předbíhají nás další dva týmy. No nevadí, hlavně dojít. Otáčím se a cca 150 za námi vidím další světélka. To by ale už snad nemuselo být… A v tom mě to napadlo. Kde není cíl není ani vůle. Zhasínáme čelovky a jdeme lesem po tmě. Vypadá to, že finta zabrala. Světla čelovek za námi jsou stále stejně daleko, nevšimli si nás a tak nepřidávají. Les končí a jdeme krajem vesnice, kde se objevuje pouliční osvětlení. Ti vzadu nás nesmí vidět! Na chvíli to rozbíháme, abychom byli skryti ve tmě co nejdéle. Vidíme světla cca 300 m od nás. Vypadá to, že už nás nedoženou. Párkrát se ještě otočíme, ale vypadá to dobře. Přecházíme hlavní cestu, do cíle zbývá už jen cca 200 metrů. "Čelovky!” vykřikne Viktor, “tam na lávce přes řeku, kousek za námi.” Zase se rozbíháme. 100 m před cílem už víme, že nás nedoženou. Zvládli jsme to. V nohách 125 kilometrů s převýšením necelých 4900 metrů. Za minutu po nás přicházejí naši poslední soupeři, maďarský tým TTT. Tito nenápadní stejcové v obyčejných kalhotách mají od nás velký respekt. Je to totiž přesně ten typ lidí, do kterých byste to nikdy v životě neřekli.
5BV je jedinečná akce a já pořadatelům přeji, ať vytrvají. I když je to kruťárna a místy dost pakárna, tak v konečném důsledku zde více než jinde platí “jaký si to uděláš, takový to máš”. Díky.
