Zimní spánek nehrozí!

Aktuálně se potkáváme ve středu večer na starém autobusovém nádraží ve FM a odtud společně běžíme na Lipinské schody, kde si dáváme podle nálady, energie 6 - 8 opakování. Čas setkání je trochu pozdní - v cca. 20:15, ale na schodech se člověk rychle probere :-) ! Návrat bývá kolem 21:30-45. Členové i nečlenové PT, rádi Vás uvidíme. A nebojte, vy také uvidíte, schody jsou dostatečně osvětlené a místa je tam dost.

O víkendu se pak část z nás posbírá na výstup Lysé hory v rámci www.lysacup.cz , pokud někdo nevlastní čip, který je nutný pro účast, není problém půjčit, ještě se nestalo, abychom se sešli všichni vlastníci obojku na jedné etapě. Komu nevyhovuje z jakýchkoliv důvodů účast na LC, přesto by si rád odskočil do hor, skoro pravidelně vyráží Radim autobusem v odpoledních hodinách na Visalaje, nebo do Krásné, nebo beru auto já (Rob) , tak stačí dát echo a může nás jet víc. Každopádně na odpoledne se teď čelovka vždy hodí :-) .

zdroj: www.360pano.cz 

Jinak další varianta je využití dožínkového oválu, kde poslední dobou čím dál více kroužím a budu kroužit v rámci zimní přípravy, ať už přes týden po večerech ( 19 - 21h ) , nebo pak o víkendu dle možností. 

Jaká je Vaše zimní příprava? Bude ukončení sezóny s posezením? V případě zájmu, dejte vědět a něco vymyslíme!

H10 2014 resumé

Už je to "pár" týdnů, co se v našem městě konal vyhlášený závod - Hornická desítka. Přesto by bylo vhodné se k této události aspoň na chvíli vrátit. Skvělou účast a rychlé časy předvedli i členové z Pepa teamu, a tak bych rád uvedl jejich výkony a dosažené časy.

V dopoledních hodinách si odběhnou závod ti nejmenší, kde se mihli i naše ratolesti a měli možnost nasát závodní atmosféru, která nás čekala až do odpoledního startu. V rámci těchto doprovodných závodů si aspoň vyzvedáváme postupně startovací čísla, takže na mílařích a hlavním závodě se potkáváme už všichni vyzdobeni. 

V závodě mílařů se měli poprat s ostatními Maruška Ševčíková, Gabka Husániková a Filip "Fík" Landsberger. Poslední se vyškrtl ze seznamu po těžkém ale zdárném boji na maratonu v Bruselu, jsi borec Fíku! Takže nám zbývají dvě budoucí soupeřky, které měly za cíl tento závod úspěšně dokončit a maximálně si ho užít. Podle dojmů z 3,3km trati si holky odnesly mnoho nových zkušenosti do budoucna. Doufejme, že na jaře se ukážou v plné síle i na dalších místních závodech.

53. v kt.	Husániková Gabriela		0:18:03
72. v kt.	Ševčíková Marie		0:26:14

H10 - je nás tu mnoho! Silnice před startovním obloukem se rychle plní, odskočení do křoví je pak "trestáno" odsunutím až skoro na chvost závodního pole. V popředí vidím Radima Liptáka s Terkou Samiecovou, svůj post zadáka sdílím s Lukášem Krejčím a pozice zbytku žlutě oděných kolegů můžeme jen tipovat. Po odstartování se dostáváme až po 20s k časomíře a ani za první zatáčkou to moc prostupné není. Ženu před sebou Lukáše, který nám vylepšuje vyhlídky na plynulejší běh v davu. Takto máme možnost pozdravit ostatní ( resp. ty, které doženeme! :-)  ) členy PT. Po prvním kilometru začíná být situace lepší a už není třeba řešit, kdo koho pošlape. Skvělé je povzbuzování diváků, na každém rohu nacházíte známé tváře, děti si chtějí plácnout rukou, chybí tu jen muzikanti ( aspoň bubeníci ), to by bylo dokonalé! Tři kola závodu utečou jako nic a už jsme v cíli. Postupně se sbíráme do společného hloučku, přesto nás několik na týmové fotce chybí, ale povedlo se.

5. v kt.	Šindelek Daniel		0:36:50
7. v kt.	Trávníček Rostislav		0:37:49
12. v kt.	Lipták Radim		0:38:41
16. v kt.	Krejčí Lukáš		0:39:40
14. v kt.	Vernarský Jaroslav		0:39:59
24. v kt.	Goryczka Michal		0:40:32
30. v kt.	Moškoř Marek		0:42:13
57. v kt.	Husánik Robert		0:42:18	OR
37. v kt.	Dinter Jiří		0:44:23
9. v kt.	Trávničková Lila		0:45:44	OR
23. v kt.	Trávníček Lukáš		0:47:59
29. v kt.	Lysek Miroslav		0:48:22
54. v kt.	Pecha Vladan		0:49:23	OR
30. v kt.	Samiecová Tereza		0:50:57
66. v kt.	Řeha Roman		0:52:27
42. v kt.	Kopcová Eva		0:52:58
4. v kt.	Šokálová Ludmila		0:53:33

Domlouváme se na odpolední vyhlášení, kde se v hojném počtu opět potkáváme a je co slavit!

Zbytek fotek zde: http://gabriela1.rajce.idnes.cz/Hornicka_desitka_2014/

5BV 2014: Záznam z výletu do vlastní hlavy a po Beskydech

Marek Moškoř

5BV 2014: Záznam z výletu do vlastní hlavy a po Beskydech

Článek je dlouhý, ale v porovnání s tím, jaká beskydská pětka doopravdy je, je ještě dost krátký. Pět beskydských vrcholů je akcí, kterou jsem si už nějakou dobu chtěl vyzkoušet. Bohužel sehnat k sobě někoho dostatečně bláznivého, kdo se nebojí bolesti ani nejistého výsledku, nebylo snadné. Přece jen, tohle není běžná sportovní akce a slovo extrém nemá ve svém podtitulu náhodou. Na začátku roku se mi ale podařilo domluvit se s kamarádem Viktorem. Není to sice běžec, ale věděl jsem o něm, že před třemi lety došel v nevhodné obuvi Beskydskou sedmičku – už tento fakt byl pro mě příslibem, že tenhle kluk se jen tak nevzdá. Podali jsme přihlášku jako tým Brownův pohyb a začali se těšit na závod. Přípravu jsme nějak extra neřešili, dvakrát jsme vyrazili obrazit hlavně méně známá místa. Na konci zimy jsme prošmejdili okolí Grúně (Těšiňočka, Malý a Velký Lučný, Janikula) a v létě jsme prozkoumali okolí vrcholu Slavíč a přilehlé hřebeny. 

Mezitím jsem si v průběhu roku ověřil, že mi vyhovují delší trasy v horách. Padesátka v Kalifornii nebo Slezský maraton mi docela sedly. Nejsem sice nějak extra rychlý, ale vždy si pohyb v přírodě užívám a to mi ke štěstí stačí. Letošní rok zcela záměrně ignoruji systematický tréninkový plán. Jediné, o co se snažím, je prostě chodit běhat. Netlačím na pilu, snažím se naučit poslouchat, co mi říká mé tělo. Výsledkem je zlepšení časů ve všech závodech, které jsem zatím letos absolvoval. Byl jsem proto dost zvědavý, v jaké formě mě zastihne podzim. A pak to začalo. Na začátku září týden výpadek v běhání pro nemoc. Než jsem se dostal zpátky do rytmu, tak pár dní před Ostravským půlmaratonem nepříjemné bolesti břicha. Do závodu jsem proto šel bez očekávání – a byl z toho nakonec osobák 1:31:11. Do 5BV zbývaly dva týdny, během kterých jsem se k běhu dostal pouze třikrát, vždy spíše tak na zahřátí. Ale už jsem to neřešil. S parťákem jsme měli už dlouho naprosto jasnou závodní strategii: půjdeme na pohodu, turisticky, žádné běhání nebo závodění. 

Skvěle vyhlížející předpověď počasí slibovala na druhý říjnový víkend teplo a sucho. Co víc si přát? Ve Frýdku jsme nabrali Vendy a Ondru z týmu Červený trpaslík a jelo se vstříc dobrodružství. Protože se všichni dobře známe, dohodli jsme se, že pokud nám sedne tempo, tak se budeme v závodě držet spolu. Hodně se to hodilo zvláště v první noci, takže nám cesta utekla jako nic. Ale ještě rychle zpátky na start. Závod začínal v centru Vitality ve Vendryni u Třince. Skvělé zázemí sportovního areálu a báječní organizátoři nás nabíjeli dobrou náladou. Zaregistrovat se, vyzvednout trička, vystát frontu na guláš. 

Do startu závodu zbývala necelá hodinka, takže příprava byla úplně v pohodě. Batoh jsem si balil už doma, zbývalo jen převléci se. Zde si dovolím ještě krátkou odbočku k vybavení. Docela dlouho jsem byl přesvědčen, že si vezmu svoje Salomon XT S-LAB 5 Softground. Vzhledem k místu startu (předpokládal jsem dost asfaltu) i suchému počasí to ale postrádalo logiku. Zvolil jsem proto trailové Saucony Peregrine 4, které mají skvělou přilnavost a hlavně na tvrdém povrchu jsou měkké, téměř jako silniční boty.   Ponožky jsem zvolil pětiprsté Smartwool. Ponožky jsem vůbec nesundával, boty jen kvůli vytřepání kamínků nebo jehličí. I když jsem boty vykoupal v ranní rose a okusily řádně bláta, tak v cíli jsem neshledal na nohou žádný puchýř nebo otlačeninu, dokonce ani můj tradiční černý nehet se nekonal. Pro někoho možná malé detaily, ale viděl jsem, jak moc to dokáže ovlivnit průběh celého závodu.

NA HRANIČNÍ ČÁRU

Je pátek těsně před 22:00 a 200 dvojic už napjatě sleduje plátno s odpočítáváním. 3, 2, 1, 0! K pódiu, ze kterého ještě před chvíli hovořili moderátoři, se řítí týmy a rychle hledají obálku se svým číslem. Mezitím se na plátně objevuje název nástupního vrcholu, kde se terpve dozvíme polohu prvního kontrolního bodu (KB). Beskydské sedlo, to je mi povědomé. Skenuji mapu a záhy místo nalézám na hranicích s Polskem. Rychle se rozhodujeme pro postup po asfaltce přes Bystřici a Nýdek. Čeká nás zhruba jedenáct kilometrů, v sedle se objevujeme někdy před půlnocí. Nahoře již dvojice studují svoje mapy. Prvním KB je Trojmezí. Vždyť to ani není vrchol! Je to sice pravda, ale po cestě k našemu prvnímu cíli si vrcholů užijeme hned několik, volíme totiž trasu po červené. Noc je teplá, hvězdy a měsíc svítí a my zdoláváme jeden vrchol za druhým. Malý Sošov, Velký Sošov, Cieślar, Malý Stožek, Velký Stožek – to už je pět, viďte. Krkavice. Šest, to je taky vrchol. 

Máme v plánu sejít z hřebene nedaleko za Krkavicí, ale kolem je husté borůvčí a nízká smrčina, takže je nemožné najít odbočku na cestu, kterou vidíme v mapě. Druhou vracečku dolů doprava ale naštěstí už trefujeme. Připojuje se k nám ještě jedna dvojice (potkáme se opět při cestě na 3KB). Sice nevíme, kam stezka vede, ale jdeme jistým krokem. Musí to vyjít. Po cca 15 minutách se napojujeme na značku. Hurá, povedlo se! Když před půl třetí procházíme kolem jednoho domu na začátku Bukovce, stojí tam pán s tácem cukroví. Jsou to sice už jen zbytky, to nejlepší kousky pobraly rychlejší týmy, ale máme radost. Říká, že jeho žena ještě vaří čaj. Využíváme ale možnosti doplnit si vodu. S díky pokračujeme dále. Diplom této rodině! V lese nad Bukovcem se podstatně změní charakter počasí. Bezmračnou oblohu střídá hustá mlha. Na KB1 jsme v čase 4:12, v nohou téměř 33 km. Dalším bodem je Kozubová, vrchol na druhé straně Jablunkovského průsmyku.

Cesta na Kozubovou nebyla ničím zvlášť výjimečná. Anebo vlastně ano. Už po pár kilometrech se nám podařilo sejít ze značky, takže jsme minuli Girovou ne jižně, ale severně. Nicméně po zjištění skutečnosti (Hele, už docela dlouho jsme nikoho neviděli), se nám podařilo nakonec napojit. Příjemným zjištěním bylo to, že jsme tak šli kratší trasou, než jsme plánovali. Nepříjemné ale zase bylo, že někdy nad ránem začala Ondru z druhého týmu zlobit achilovka, ke které se přidal i slušný vlček. V Dolní Lomné snídáme čerstvé pečivo a za chvíli už zase jdeme nahoru. Krátce po půl desáté se hlásíme u kontroly, společně s již legendárními Římánky. Dalším vrcholem je 25 km vzdálená Těšiňočka. Super, tam jsme byli, víme, co můžeme očekávat. Ještě ale nikam nespěcháme, dáváme Kofolu a vyhlížíme druhý tým. Už z dálky je patrné, že Kozubová bude jejich poslední štací. Loučíme se tedy a vydáváme se nádherným slunečným dnem po hřebeni dále.

NEJKRATŠÍ CESTA JE PŘES NEJVYŠŠÍ HORU

Cesta na Těšiňočku je příznačná tím, že dlouhé hodiny nepotkáváme žádný tým. Tipujeme, že ti nejlepší jsou dávno před námi a vlna, kterou jdeme my, to z větší části asi vzdala. V oblasti Malého Polomu musíme jít spodní dřevařskou cestou, protože nás na hřeben nepustí správa CHKO a ochranáři. Když ale vidíme, jaké stopy zanechali při cestě z Polomu majitelé horských kol, nabýváme dojmu, že v tom není žádná ochrana, jako spíše politika. A ta paseka, kterou jsme viděli na jiných místech po těžbě dřeva, to snad ani nemusím zmiňovat. Na odbočce “obchůzí trasy” nás dohání jeden tým, brzy pak potkáváme další. S týmem "Relax víkend pro dva" dobře pokecáme a dlouhá a nezáživná cesta nám hned lépe uteče. Z Grúně už vidíme Těšíňočku, kde jediná rozumná cesta na její vrchol je po sjezdovce. Dole potkáváme demotivovaný tým, který se rozhodl pro návrat na základnu. Dáváme docela v pohodě sjezdovku (po necelých 80 km chůze) a za chvilku jsme nahoře. Shora je průsekem krásně vidět vrchol Lysé hory, za kterou v přímém zákrytu leží KB4, Kykulka. 

Fotíme se na vrcholu a rychle vyhodnocujeme situaci. Kykulku dáme, vezmeme to přes Lysou a na vrcholu se občerstvíme. V nohách se už ozývají nachozené kilometry. Čím více jdeme z kopce, zejména po zpevněných cestách, tím méně je nám to příjemné. Zjišťujeme ale, že nám začínají vyhovovat stoupání. Kopce začínáme zdolávat v mechanickém tempu, dokonce máme pocit, že o něco rychleji, než na začátku. Na vrcholu Lysé hory jsme někdy před sedmou. Než si stihneme dát polévku a něco k pití, tak se venku zatáhne a nastává hnusná vlezlá zima s nepříjemným větrem. Volíme metodu rychlému sestupu. Morálka je stále vynikající, i když Viktor už začíná lehce zaostávat. Nepřikládám tomu zatím příliš velký význam, cesta ubíhá a my věříme, že pátý vrchol už bude blízko základny. Ve třičtvrtě na osm dobýváme Kykulku. Čeká nás zde pozitivní zpráva: poslední vrchol je Javorový.

SETKÁNÍ S DIVOČÁKY A ÚPRK PŘED MAĎARY

Vědomí, že nás od cíle dělí už jen jeden vrchol nám vlévá do žil nový život. Cestou dolů na Krásnou dokonce na pár místech běžíme. Začali jsme závodit! Po 95 kilometrech. Rozhodujeme se neobcházet Travný přes Pražmo, ale stoupáme přes sedlo Na Přelači, kde se chceme napojit na lesní cestu a sestoupat na Morávku. První část plánu je bez problémů, ale lesní cestu nemůžeme najít. Nakonec se napojujeme, ale stačí chvilka a přecházíme vhodné místo a sestupujeme jinam, než jsme chtěli. Viktora navíc atakuje vlk a než se dostaneme na asfaltku na začátku Morávky, je můj parťák téměř vypnutý. Fyzická únava a bolest si začíná vybírat svou daň. Poprvé výrazně zpomalujeme. Ve stoupání z Morávky nás předbíhají dva týmy. Zastavujeme se už hodně často. Zkouším jít pomaleji a povzbuzovat. Z rutiny nás na chvíli vytrhne stádo divokých prasat, které slyšíme pár metrů od nás pod cestou u Velkého Lipového. Cesta se vleče a kilometry jsou nekonečné. Zpomalení tempa a únava se podepisují i na mně. Zažívám živé sny, vidím v lese věci, které tam nejsou, začíná mi vypadávat obraz a zvuk. Ale jdeme. A bojujeme. Až na poslední vrchol. V 2:00 dostáváme zápis na Javorovém.

Máme to! Teď už se jen dostat do cíle. Nejtěžší část závodu ale právě začíná. Vidím, že parťák jde s velikým sebezapřením. Přídává se ještě bolest zad. Suneme se vpřed. Víme, že každé světlo čelovky za námi se rovná ztrátě jednoho místa. To, co bychom jinak normálně kontrolovali, je mimo naše síly. Nevadí, hlavně dojít. Volíme trasu z Javorového po zelené, což je nejhorší značená trasa v celých Beskydech. Pokud by někdo chtěl návod, kudy rozhodně trasu nevést, ať se jde proškolit právě zde. Chodník je veden šílenými klikaticemi naprosto nevhodným velmi prudkým terénem. Pod nohama kamení, listí a kořeny a hlavně neustálé vracečky. Do zblbnutí. A teď si představte, že tohle scházíte dolů, ve tmě, v nohách hrubě přes sto kilometrů. Ale slezli jsme.

Do cíle zbývá nějakých 5 kilometrů, polovina z toho po psychedelicky rovné cestě lesem. Předbíhají nás další dva týmy. No nevadí, hlavně dojít. Otáčím se a cca 150 za námi vidím další světélka. To by ale už snad nemuselo být… A v tom mě to napadlo. Kde není cíl není ani vůle. Zhasínáme čelovky a jdeme lesem po tmě. Vypadá to, že finta zabrala. Světla čelovek za námi jsou stále stejně daleko, nevšimli si nás a tak nepřidávají. Les končí a jdeme krajem vesnice, kde se objevuje pouliční osvětlení. Ti vzadu nás nesmí vidět! Na chvíli to rozbíháme, abychom byli skryti ve tmě co nejdéle. Vidíme světla cca 300 m od nás. Vypadá to, že už nás nedoženou. Párkrát se ještě otočíme, ale vypadá to dobře. Přecházíme hlavní cestu, do cíle zbývá už jen cca 200 metrů. "Čelovky!” vykřikne Viktor, “tam na lávce přes řeku, kousek za námi.” Zase se rozbíháme. 100 m před cílem už víme, že nás nedoženou. Zvládli jsme to. V nohách 125 kilometrů s převýšením necelých 4900 metrů. Za minutu po nás přicházejí naši poslední soupeři, maďarský tým TTT. Tito nenápadní stejcové v obyčejných kalhotách mají od nás velký respekt. Je to totiž přesně ten typ lidí, do kterých byste to nikdy v životě neřekli. 

5BV je jedinečná akce a já pořadatelům přeji, ať vytrvají. I když je to kruťárna a místy dost pakárna, tak v konečném důsledku zde více než jinde platí “jaký si to uděláš, takový to máš”. Díky. 

Výsledky: http://www.5bv.cz/cz/vysledky/all 

Běh Oborou 2014

Ve středu 13.7. jsem se poprvé účastnila Běhu Oborou. Běží se trasa Mniší-Hukvaldská obora, kterou mám téměř za domem, ale ostuda je, že jsem si tam ještě nebyla, ani tréninkově, zaběhat :-).
Bylo mi naznačeno, že je to celkem zvlněná trasa, no a byla. Desetikilometrový závod. Převýšení bylo menší než běhám v tréninku (jak je to možné?- nechápala jsem), ale v závodě jsem tedy měla pocit, že je to stále do kopce, chvíli z kopce a opět do kopce a že ty rovinky jsou vlastně taky do kopce. Pocitově jediné "z kopce" mi to přišlo až na konci závodu.
Jako správný výmluvář, proč nebyl lepší čas, uvedu že jsem už třetí den měla celkem silný kašel a trochu teplotu, takže jsem se na závod přišla vypotit-což se nakonec povedlo.
Přiznám se, že jsem i dvakrát přešla do kroku-tudíž, mé milé soupeřky, formu stále nemám a asi tento rok už mít nebudu, tak snad se zastaví na návštěvu příští rok ;-).
Závod byl velice komorní, díky čemuž se mi podařilo obsadit třetí místo. Příští rok se ráda zúčastním, i když mi momentálně přišla trasa celkem náročná a bolelo to.

Žádný jiný Pepa Teamák se nedostavil, z čehož jsem byla velice smutná!!! Styďte se!

L4L 2.0 / Robert

Sobota ráno, přijíždíme k Švarné Hance, Slunce s okolními mraky a vrcholky kopců vytváří krásnou podívanou. Čtyři chlapi v autě, vzdychají a hledají ta pravá slova pro popsání neskutečné scenérie. Sakra!  Jdeme na nejdrsnější akci mé běžecké kariéry a místo chlapáckého povzbuzování tu málem počítáme kuličky rosy, ale byla to fakt nádhera :) . Atmosféra i na startu parádní, Luděk s Liborem nás uvítají, dozvídáme se, že se opravdu nejedná o závod v hledání čtyřlístků ( jsem v tom celkem machr ) a už se mačkáme na startu, včetně "monstr" KiliJánka. 

Start je pohodový, než se dostaneme k prvnímu stoupání, jsem dostatečně probraný. Nervozita ze mě rychle opadla, předchozí dva dny to se mnou bylo asi veselé.. Cesta ubíhá svižně, tempo mi udává aktuální tf, podle kterého se snažím regulovat otáčky. Styl z Lysacupu, kde se běží jeden kopec naplno, tady nesmím aplikovat, skončil bych v druhém výstupu. Začíná být teplo, ještě že jsem pořídil před pár dny batoh s vakem na vodu. Poctivě upíjím v pravidelných intervalech, dnes mě křeče nepotkají, ani „zeď“ . První výstup nebolí, oproti plánu jsem nahoře skoro o 10 minut dřív. Jirka Karásek i další organizátoři/dobrovolníci asistují, jako bych byl součásti profi týmu. Během pár minut už kamzíkuji po severní sjezdovce, hlavně s rozvahou, tohle kamenné řečiště je noční můrou pro mé kotníky. Čím více je terén čitelnější, tím víc zrychluji a nechávám za sebou jednoho soupeře za druhým, kontroly povzbuzují, pod Kykulkou začíná krásný úsek v lese, tam do toho šlapu ještě víc, než doběhnu do Krásné, probleskne mi hlavou, že jsem to možná pustil moc rychle, ale tep byl v pohodě, cítím se dobře a stoupání mě opět vrátí na pozici, kam patřím. A taky že jo, sotva se změní sklon, tep letí nahoru, já už šoupu podrážkami, abych šel co nejpomaleji, ale nic nezabírá. Počasí nastavilo vysokou teplotu, my se teď grilujeme ze všech stran a potkávám první odpadlíky. Jeden kulhá, dalšího trápí křeče, promlouvám k sobě, že takhle dopadnout nesmím. Kašlu na postupné propadávání se v pořadí, počítal jsem s tím, hůř se to pak v reálu vstřebává. Tentokrát se dostávám na Lysou s menším skluzem oproti plánu. Cítím se pořád dobře, doplňuji prázdné kapsy tyčinkami, dávám první pivo – skvělé osvěžení, potkávám se s Honzou Zemaníkem, zrovna dokončil třetí výstup, stará se o něj nejspíš rodina, vypadá soustředěně. 

Pokračuji dál, na tento seběh jsem se těšil, jde se dolů k Mazáku, do Velkých Větrů jsem na pozoru, kameny kam se podíváš, ale jde to dobře. Opět střídám pozice se závodníky, kteří jsou silní v kopcích. Vlaďka si nás dole zapisuje a hurá do nejdelšího výstupu dnešního dne. Etapu od hráze mám rád, jenže dnes mi přijde nekonečná. Dostavují se náznaky křečí, trochu ztrácím koncentraci a uzavírám se do sebe. To není dobré. Chlapík přede mnou zvrací, tohle taky není dobré. Žaludek je naplněný akorát tak vodou, tyčinky nejsem schopný pozřít, a tak sahám po prvním gelu. Předbíhá mě turista s batůžkem, pak paní na vycházce. Tak dost, začnu se opět soustředit na krpál, zapřu se do stehen a rovnoměrným tempem lezu nahoru. Kousek pod vrcholem mě dobíhá závodnice, hlásí mi, že už zbývá jen kilometr. Vím, že je to víc, ale zní to dobře, její krátké šortky taky vypadají dobře, tak se za ni pověsím a stoupáme k třetímu vrcholu dne. Když dorazím na Lysou, vím, že závod dokončím. Psychicky jsem na tom dobře, srandičky mi jdou, pouze únava fyzická mě čím dál víc brzdí. 

Opět šlapu po severní sjezdovce, potkávám známou s kamarády, nabízejí mi šampaňské, které si nesou, málem vrhám, poděkuji a raději utíkám dál. Tohle mi hlava prostě nebere, venku nádherně a lidi se jdou „zbučet“ .  Potkávám Jirku Římanka, fotí mě, zpovídá, valím dál. Za Ivančenou kontrola, z dálky mě povzbuzují, začnu poskakovat jako kamzík, do toho zkouším ze sebe vyloudit melodii z filmu Rocky, takové ty fanfáry :D . Vybíhám na Kykulku, další kontrola, ale tak trochu spící bez nálady, tak jim to vracím za dnešní ráno. Křičím „DO TOHOOOO! Ještě kousek!“ , fungovalo to, i pes na mě štěká, mám radost, že hlava není v mrákotech, to je základ. Další seběh k hotelu Bezruč, tohle mě baví, i když stehna jsou už na kaši, opět sbírám skalpy, v potoce se opláchnu a valím dál. A je to tady! Sjezdovka, v tréninku nic výjimečného, tady v posledním stoupáku na Lysou, výzva numero uno. Chlapík přede mnou kulhá na levou nohu, ale má aspoň hůlky, tak si nějak pomáhá. Dělám mikro krůčky, jdu raději mimo vyšlapanou stezku, která občas nutí k delším krokům. Hlavně nedostat křeč. Míjím dalšího ogara, ten leží v klubíčku, oči zavřené, nezávidím mu. Je to za mnou, za Albínovým náměstím mě přesto berou chmury, je čas na druhý gel. Raději si na to sednu na pařez, tohle buď vstřebám, nebo budu muset na borůvky. Že jsem si raději nevzal Jesenku, nebo Pikao. Do posledních cca. 3km výstupu se ke mě přidává záchranář z Olomouce, teď se zachraňujeme vzájemně povídáním si o všem, na posledním km mu utíkám, chci si tu finální občerstvovačku zasloužit, vyskáču po kamenech nahoru a už do sebe láduji, co se do mě vejde. Chvíli to vypadá na dobrý nápad, ale vzápětí mi je zima, vyměním triko, pak se zkouším rozběhnout. Žaludek diktuje jiné podmínky, takhle to nepůjde. Je mi špatně, tohle se nemělo stát. Teď jsem měl letět dolů, vždyť na Visalaje vede dálnice, kterou dobře znám. Teprve cca. 2km od Visalají konečně nakopnu vrtuli a běžím, co to jde. Ostatní závodnici nechápavě hledí, ptají se, jestli ještě fakt závodím. Zkouším, co ještě snesu, beru útokem i všechny oštěpaře a doufám, že mi to za dalších 100m nevrátí. Neohlížím se, zbývá mírný sešup na cestu k Švarné Hance a na posledních metrech mě nahání traktor, kterému neuhnu, i kdybych se plazil. Jsem v cíli! Hudy mě zdraví s Vlaďkou v ruce, zvládl jsem to. Gratulace letí na všechny strany, všichni spokojení, že to mají za sebou. Ve mně to hýří pozitivními pocity, jsem nadšený, že jsem nikde vysloveně neodpadl. After-párty se rozjíždí docela rychle, chytám křeče do nohou, kopnu do sebe tekuté magnesium na povzbuzení, ale tělo se uklidní až o několik hodin později. Wow! Byl to nářez, který jsem si opravdu užil.

Gratulace všem účastníkům, kteří se postavili na start, pro mě to byla obrovská výzva, třebaže jsem se snažil poctivě připravovat..jak jsem to po závodě říkal? Jsem moc mladý a blbý, abych se do něčeho podobného znovu pouštěl? Za rok mi bude 30, to už budu aspoň „starý“ :D .  Díky všem za skvělý zážitek, který určitě zůstane dlouho v nás.

V číslech jsem se moc zatím nehrabal, měl jsem pro sebe dva časové limity, 11h když půjde vše hladce a 12h, kdyby se vyskytly komplikace. Závod jsem zvládl za 11h 48min, takže spokojenost.  Hůlky příště musím vzít na 100%, dost mi chyběly a nejspíš bych byl o dost rychlejší v kopcích. Před startem váha 82,5kg , večer 80kg. Vypil jsem cca. 8-9L vody, 1,5L ionťáku, piva, coly, snědl několik tyčinek, oříškové, ovesné, pár banánů, dva chleby se škvarkovou pomazánkou, 2 gely. Je mi jasné, že s kratší dobou na trati bych nemusel tolik trpět s břichem, ale to je především otázka tréninku, kde se musím posunout dál. Jsem maximálně nakopnutý k dalšímu zlepšování se, nejbližší akce, kde se uvidíme, bude Nezmar Sky maraton koncem září.

Oficiální web: http://lysohorsky-ctyrlistek.cz/

Výsledky závodu: http://resultado.cz/race/results?raceid=25 

Hrubá data z garminu: http://connect.garmin.com/modern/activity/555505551 

Znělka z Rockyho :) https://www.youtube.com/watch?v=3gVPkaZykK4 

Tréninky

Ať už se jedná o úseky, nebo delší běhy v tempu, někdy to s parťákem bývá příjemnější a když jich je celá hromada, pak je to teprve zábava! Zkusíme obnovit tradici úterních tréninků? Nebo bude jiný den vhodný? Čas v 17,00 , nebo v 18,00 ? Prosím, uveďte zde do komentářů, který termín Vám sedí, zkusíme dát hlavy dohromady a pak něco naplánujeme. Diskuze bude probíhat i zde: https://www.facebook.com/PepaTeam , tak snad se domluvíme rychle.

Běh na Lysou

10. ročník běhu na Lysou

O víkendu se dělíme na dvě výpravy, jedna parta si jde zaběhat do Štramberku a ta druhá, ve které se nacházím, míří do Ostravice. Počasí parádní, ve středu jsem na teplo nadával, ale to jsem kroužil na dráze, tentokrát se těším do přírody. Poprvé jsem tento závod běžel minulý rok, přišel mi velmi náročný, zvláště závěr, kde jsme bojovali o pozice na severní sjezdovce, pro mě extra výživná záležitost. Jak se na startu dozvídáme, tato sjezdovka nás bohužel letos mine, dělají se na ní terénní úpravy, a tak nás pořadatelé povedou do cíle přes rovinatou pasáž Velké Větry a serpentiny pod vrcholem Lysé.

Až tam nahoru se dnes podíváme

Mě pořád zlobí pravý kotník, který velmi nerad spolupracuje hlavně při sebězích, takže se vnitřně připravuji na pokorný běh. Snažím se pořádně rozcvičit, ať funguji na 100% od startu, pocitově nic moc, ale všechny chmury potlačím a pak už chci jen závodit, spatřit cíl. Před startovním obloukem se nás mačká cca 200 běžců, z řady PT je zde ještě Radim, Lukáš, Michal, Jarda.

Po rozběhnutí se nikam nehrnu, ze všech stran se tlačí všichni kupředu a párkrát o sebe zabrzdíme. Za řekou se opět štosujeme do řady, máme před sebou první kopec, spíš taková předzvěst toho, co nás čeká. Zde je zdržení velké a pár nedočkavců nechápe, že tu předbíhání není úplně na místě. Více než dva se vedle sebe nevlezeme, přesto to někteří zkoušejí. Ještě máme před sebou kousek asfaltky, kde už běžíme v stoupáku a pak hurá do lesa. Cítím se naprosto skvěle, nohy poslušně šlapou, běží, držím se na snesitelné úrovni zakyselení a všude, kde je trochu prostoru, běžím. Žádné kamzíkování se nekoná, takhle bych se sice rychle dostal před dalšího soupeře, ale vzápětí hned zpomalil, abych takový manévr v kopci rozdýchal. Dostávám se k Lence Hájkové, v letošním LC pro mě neporazitelný soupeř. Dnes ji to bohužel moc nejde, a tak ji po chvíli utíkám. V mysli si přemítám scénář, jak mě v závěru dobíhá, zatímco já mám problém vůbec jít, ale hned přepínám zpátky do reality.

Jarda pád rozchodil

To už se blížíme k sjezdovce, kde nás diváci a bubeníci povzbuzují vzhůru do dalšího stoupání. Jde se dobře, postupně beru další skalpy a nad sjezdovkou se dostáváme do lesa, který obsahuje z celého závodu pěknou meditativní část, koukám na všechny strany a užívám si to prostředí. Při seběhu k občerstvovací stanici slyším, vidím kutálejícího se Jardu, který si střihnul slušný karambol a teď křičí bolestí. Hned se k němu seběhneme a zkoušíme ho postavit na nohy, nejprve to vypadá dost špatně, ale po chvíli nás posílá do pryč, že to nějak dojde. Za občerstvovačkou střílí foťákem Filip, raději na něj volám, že Jarda asi bude mít problém dojít, ať mu jde naproti. Teď už zbývá jen známá trasa, ale i tak jsem raději na pozoru, jestli nás pořadatelé nepotáhnou jinudy, než bych čekal. Běžíme k Lukšinci přes Ondrášovy díry, je povzbuzující, že se pořád prodírám pomalu v pořadí nahoru.

žízeň je veliká, život mi utíká.. :-)

Michal postupuje vpřed!

Nad Lukšincem málokdy dokážu udržet rozumné tempo, trochu kolísá i teď, ale to už i protivníci přecházejí do chůze a bojujeme s kamenitou stezkou. Do cíle zbývá cca. 2km, mám žízeň a před sebou vidím strouhu, kdesi z úbočí stéká voda, ale nedá se z toho rychle napít. Po pár metrech následuje vracečka a koukám na zdroj vody, které jsem se chtěl napít. Pěkně bahnitá kaluž, žízeň mě rychle přechází a začínám si užívat čerstvého vzduchu, jsem na Velkých Větrech, do cíle zbývá 900m, koukám na hodinky, musím se nahoru dostat pod 1:30, sbírám poslední síly a za chvíli míjím ceduli s 300m značkou, poslední dvě zatáčky a finální rovinka k hladícímu bodu. Mám před sebou několik borců, skalpuju je a ženu se za dalším, dobíháme do cíle současně. Jsem tam!

Lukáš si užívá cílovou rovinku

Iks-Érácí díky za krásný závod, bylo to velmi zábavné, opět jsem se seznámil s mnoha sympatickými lidmi. Budu se těšit na srpnové 4-lístkové klání, kde se snad také potkáme.